Reportáže
ARWC Švédsko 2006
Libor Kříž
O tom kde se bude konat mistrovství světa se většinou ví něco přes rok předem. Proto pro nás nebylo překvapením, že v srpnu letošního roku se centrem světového adventure racingu stane rodná vesnice Ingemara Stenmarka a Anji Pärson, švédský Hemavan, lyžařské středisko asi sto kilometrů na jih od polárního kruhu, nedaleko hranic s Norskem. Navzdory tomu, že závod byl pořádán ve Švédsku, jeho převážná část se uskutečnila na norském území. Adventure racingu se ve Švédsku říká multisport a je tady velmi populární. Skandinávie je totiž jedním z center světového AR (společně s USA a Novým Zélandem). Stejně tak, jako se předem vědělo, kde to bude, vědělo se předem i to, že cílem organizátorů bude uspořádat nejhezčí závod v historii tohoto mladého sportovního odvětví. Předběžné parametry, kterými se závod honosil a které nás, závodníky trochu strašily, tedy 800 kilometrů s převýšením 15000 metrů se podařilo dodržet. A ač to zní neuvěřitelně, ředitel závodu Mikael Nordström odhadl téměř přesně i čas vítěze, na pěti dnech se “spletl” jen o 2 hodiny.
Přesto, že start byl ve středu v 11:00, neoficiálně závod začal již v úterý ve čtyři hodiny odpoledne, kdy jsme byli detailně seznámeni s tím, co nás čeká (odhlédneme-li tedy od toho, že jsme jeli autem a vyjížděli už ve čtvrtek...) . Po představení trati všem závodníkům jsme dostali road book (detailní popis všech 24 sekcí, označených písmeny A-X, se všemi důležitými informacemi) a poměrně tlustý svazek map, kterých bylo přesně 20 (většina 1:50 000, některé 1:100 000 a jedna pravá orienťácká 1:15 000). Jestli jsme doposud měli co dělat, od té doby jsme měli opravdu fofr.
První část závodu byla poměrně pestrá, disciplíny se rychle střídaly a my se celý první den pohybujeme na mapách s pořadovým číslem 1a 2. Po bruslích, na kterých jsme vyjeli z vesnice k hotelu kde bydlíme a kde je jak centrum tak i první depo, vyjíždíme na kolo pátí. Trať kola je téměř celá po singletracku na kterém se velmi špatně předjíždí, ale je to krásné poježdění. Začátek docela do kopce a pak velmi, velmi technické. To se moc nelíbí Jitce, která s tím trochu bojuje takže nás dost týmů předjelo, ale poslední zdaleka nejsme. Po pár hodinách jsme opět v depu a oblékáme si neopreny. Vycházíme opět kopec nad hotelem, okolo velmi známé polární botanické zahrady a přesto, že se v úterý dost ochladilo, nikomu z nás rozhodně v neoprenu při chůzi do kopce zima není. Zchlazení nás čeká hned na další kontrole, kde začíná parádní kaňon plný skluzavek a skoků, ten nejvyšší měl nejmíň deset metrů. Potom zase na kole a zase do kopce (v kopci, kde se kolo jen tlačí potkáváme rodinku, která nás povzbuzuje česky, pořadatelé si totiž dali opravdu záležet a všichni v okolí o závodech opravdu věděli, včetně zbloudilých turistů) k jezeru, kde se Váňa potápí pro mapu prvního treku. Mapu máme a hned vyrážíme. Jdeme celkem na jistotu, což je naše jasná volba, ostatní ale celkem dost riskují. Na poslední kontrolu jdeme jen na buzolu a na výškoměr, jelikož mapa nám žádné detaily neprozradila a naše metoda má v kombinaci se spoluprací s ruským týmem opravdu úspěch (proto ji pak používáme častěji a je třeba říci, že výškoměr je opravdu šikovná věcička, dalo by se říct, že na místních mapách 1:50 000 je to téměř stejná nutnost jako buzola). Máme před sebou další bikovou etapu, další stovky metrů stoupání a hlavně první noc. Sotva jetelný singletrack (za světla) je potmě slušný peklo a tak tlačíme a měníme původní kilometry na kole na trekking v cyklistických tretrách. Okolo půlnoci už máme toho tlačení fakt dost a tak jsme rádi nejen za nalezenou směs sušeného ovoce, ale i za chatu u které na pár hodin měníme tretry za maratónky jdeme se “projít”. Jsme asi v 800 m n.m. a bude třeba se vysápat těsně pod vrchol kopce s kótou 1768 m n.m. Nepodařený brod a mrholení přecházející v déšť nám na náladě ve dvě ráno moc nepřidává. Myslet nato, že máme za sebou 15 hodin, tedy sotva osminu závodu je životu nebezpečné.... Nahoře už na sobě máme všechno oblečení a začínáme sestup. Všude jsou moře mrazem popraskaného kamení, taková břidlicová suť. Přestože jdeme asi v nejlepších botách, ve kterých se dá takováto akce absolovovat (Salomon 3D), dostávají zabrat takovým způsobem, že nevíme, jestli se dožijí ještě nějakého dalšího závodu. Po několika hodinách si zvykáme. Po tmě přichází mlha a tak se v podstatě nic nemění. Místo pohledů do dálky koukáme hlavně na buzolu a na výškoměr. Funguje to celkem dobře a tak už hledáme poslední kontrolu na tomhle treku. Mlha začíná řídnout a místy se trhá. Začínáme hledat očima v dálce kam půjdeme a paradoxně nám to moc nepomáhá spíš naopak a děláme malou myšku (tak asi 20 minut). Na kontrole zjišťujeme, že jsme si docela polepšili a to nás fakt potěšilo. K návratu na zem ale stačí, že přesedáme opět na kolo a jedeme naposledy do prvního depa, po stejném singletracku jako v noci, který se mimochodem jmenuje Královská cesta (Kungsleden) a je nejoblíbenější turistickou dálkovou trasou ve Švédsku, vedoucí z Hemavanu do Abiska (450 km). Takže trocha tlačení, abychom nezapomněli. Přesně po 24 hodinách tedy uklízíme naposledy bednu A, která se nyní přesunuje do depa č.6. Celková logistika byla vůbec velmi složitá a důmyslná, bedny s vybavením a jídlem cestovaly mezi deseti depy a šesti gearzónami podle předem zveřejněného jízdního řádu a nás provází celou dobu pocit, že někde něco nebude.
Na kole jedeme 80 kilometrů k překvapení druhého dne závodu. Tím je Red Bull Challenge v Hattfjälldalu. Je to tajná etapa, o které dopředu víme jen to, že kaňon bude velmi kluzký. Naším úkolem tedy je projít tímto kaňonem, ale nejprve je třeba absolvovat nejdelší lanovku přes údolí jakou jsme kdy viděli. Má přes sto metrů a bržděná je sadou gum na bungy jumping. Konec lanovky byl výrazně níž než start a tak to do těch gum byla celkem šlupka. Tak jsme si trochu zablbnuli a jedeme dál, dalších 80 na kole. Se setměním překonáváme úsek tlačení bažinatým hustníkem podél jezera a naše tempo klesá pod únosnou mez. Rychle se rozhodujeme pro spánek, pro začátek musí stačit hodina. Celkem bez problémů se po hodině budíme, protože není zrovna nejtepleji a pokračujeme nocí do dalšího depa. Některé z týmů tu ještě spí s tak se opět posouváme o pár míst vpřed. Obouváme pohory a vyrážíme směr ledovec. Než se na něj dostaneme, musíme ale překonat hřebínek, na kterém je podle informací z předzávodního meetingu 600 metrů fixních lan a doleva 200 a doprava 600 metrů sráz. Po rozednění ale vidíme, že celý hřebínek je v mlze....alespoň neuvidíme dolů. Sápeme se po hřebeni, jdeme fábor od fáboru, cesta je zde povinná. Slanění a nástup na ledovec, tam nás předchází dva nebo tři týmy a záhy víme proč. Je tu jen jedno lano na jumarování a maličko fronta. Nezbývá než čekat.Je to k vzteku, spěcháte a šetříte minuty a pak někde skoro hodinu ztvrdnete. Už jsme ale nahoře, navazujeme se , jdeme do maček, cepíny do rukou a chvátáme po ledovci, pořád mlha, fáborky, trhliny. Snažíme se to moc neřešit. Na konec ledovce jdeme opět jen na buzolu. Ledovec je evidentně oproti mapě dost odtátý a tak jdeme stále tak nějak ve směru na dvě buzoly a výškoměr. Najednou se scházíme se všemi týmy od toho šplhání na ledovec a sestupujeme pod mlhu. Tam je to výrazně lepší a dohledávka je bez problémů. To se nedá říct o naší chůzi, ale ani ostatní týmy už neběží jako srnky. Ťapkáme všichni dohromady, je to výhodné pro všechny. Najednou se před námi objevuje ledovcová řeka s průtokem desítek kubíků za vteřinu, jedním slovem nepřekonatelná. Poměrně dlouho řešíme co s tím, koukáme jeden po druhém....nahoru, kde to možná šlo se nikomu nechce a tak jdeme po proudu a doufáme. Bylo to celkem napínavý, ale zachránila nás malá elektrárnička s hrází po které se dostáváme na druhou stranu.
Opět sedáme na kolo a jedeme se vší výbavou z ledovce (mimo jiné 50 metrů lana, pohorky, cepín, mačky, sedák, stan, oblečení, helma) do Korgenu, kde nás v meandru řeky čeká kemp, v kterém je start orienťáku. Když půjde všechno hladce, snad se do tmy vrátíme, za tmy to bude asi dost vostřák. I ředitel závodu nás varuje ať to nepodceníme, že je to těžký. Nakonec to nějak šlo, připadám si jako trouba, ale při pohledu zpět to nebylo zase tak zlý, přeci jen startujeme na OB asi po 55 hodinách a už nejsme nejčerstvější. Dvě ze 13 kontrol jsme celkem pohledali, ale se setměním jsme v táboře a o to tu šlo. Na trati jsme 59 hodin a jsme zralí na chvilku odpočinku. Volíme tedy místní chatku s postelemi, kterou ale sdílíme s Brazilci, kteří moc ohleduplnosti nepobrali a tak mám místo spánku lekci portugalštiny. Nakonec jdou ale spát i Brazilci a dopřávají nám něco málo přes hodinu...Okolo jedné se zvedáme, snažíme se probrat a opět vyrážíme na kole. Je sice kosa, ale jsme téměř na úrovni moře a kontrola 19 je v průsmyku na kótě 535. Každé stoupání však jednou končí a my už frčíme dolů ke fjordům. Pod kopcem ale nevěříme vlastním očím. Narvik vlevo, Trondheim vpravo. Je to přesně opačně než jsme čekali a než říká buzola a to nás mate. Jet někam, a přesně nevědět kam je luxus, který si nechceme a nesmíme dovolit. Asi 15 minut vzniklé zmatení řešíme, přeci jenom náš úsudek při svítání čtvrtého dne není nejbystřejší. Že je tu nový tunel jsme věděli, ale o nové dálnici jsme se dozvěděli až po závodě. Nakonec to dobře dopadlo a pokračujeme bez problémů dál až do chvíle než usnu v jednom ze sjezdů a těsně po probuzení skáču i s kolem do kamenité norské škarpy. Nechal jsem si pod kolem jen levou ruku, která vyvázla celkem v pohodě a odnesla to jen bunda, obě duše a ráfky se na protest proti dalším skokům od té chvíle maličko kroutí. Jedeme dál, debatujeme a přisuzujeme vinu za nehodu krizi, která bývá obvykle nejhlubší okolo čtvrté hodiny raní. Cesta okolo fjordů je celkem malebná, začíná se nám ale do myslí vkrádat myšlenka na příští etapu. Tou je přechod hřebene sedm sester. Už z mapy to vypadá jako pěkná divočina, skutečnost, ale ještě předčí naše představy. Než tam však dojedeme, je třeba ještě vyřešit nový most přes fjord, na který nevede silnice. Volíme variantu zprava přes místní kravín. Zřejmě dobrá volba, když poději slyšíme o hrdinském výstupu britských Barclays přímo přes cca 30 metrů kolmých ploten s koly na zádech..
Depo je dobyto. Jitka si skočí s puchejřema k doktorovi, doplníme vodu a najíme se. Naše zásoby už bohužel nejsou nejčerstvější (přes pro potraviny příznivou teplotu vzduchu), ale penicilin je zatím jen na vrchních několika kouscích těstovin, které vyřazujeme z potravního řetězce a spokojeně baštíme. Jsme někde na začátku druhé desítky a přijíždí další tým. Jsou to švédští Haglöfs s českou reprezentantkou v OB Evou Juřeníkovou. Obdivujeme jejich taktiku, čekáme, že nás předejdou velkou rychlostí a vyrážíme na hřeben. Cesta údolím nahoru podél potoka mi připomíná trek na Kamčatce. Je to tu ale lepší o těch cca 10-12 týmů co šli před námi a jako pozitivum je třeba hodnotit i absenci medvědů. Dosahujeme hřebene a dochází nás Švédi. Je více než příjemné prohodit pár českých slov s někým novým a tak v rámci možností a k velké nelibosti “švédské trojky”, tedy mužské části Evina týmu, konverzujeme. Vědomí, že teď mapuje hlavně Eva, která se před dvěma týdny vrátila z MS v OB mě stimuluje k celkem dobrému mapařskému výkonu. Švédi nás totiž znovu dochází až v poslední části treku, kde to na první pohled vypadá neřešitelně a my trochu nevíme kudy kam.To co v mapě vypadá jako, že to půjde, vypadá jako téměř kolmá plotna.Nakonec ale ostatní varianty zní příliš bláznivě a my to se švédským týmem musíme zkusit. Potvrdilo se tak, že každá stěna je z dálky prudší (stejně jako každý hustník je z cesty hustší). Scházíme ke fjordům, sedm sester necháváme za zády. Za námi je taky osmdesátá hodina závodu a před námi maratón na kolečkových bruslích. Přestože jedeme po mořském pobřeží silnice je dost zvlněná a ani norský asfalt není nejhladší. Krátce po vyjetí se stmívá a to není nic moc, vzhledem k tomu, že v druhé půlce tohohle maratón bude přes cestu asi deset bariér pro skot, před kterými musíme zastavit, všechny ve sjezdech. Moc podrobností o kolečkových bruslích mi v hlavě nezůstalo, snad jen první Ibalgin, neboť chodidla se s vibracemi na asfaltu opravdu nemohla smířit, pak krásnej most, kterej byl ale dost do kopce a pak moje problémy s bržděním, které sice zvládám na rovině celkem slušně (pardubák), ale ve tmě a v kopcích mé problémy vyústily až sednutím na zadek v jednom ze sjezdů a testem nehořlavosti použitých kalhot od pana Goreho. V depu nám asi ve dvě ráno, tedy po 87 hodinách nezbývá než zalehnout, tentokráte na dvě hodinky, tedy cca do světla. Ráno je ale pekelná kosa, neboť už při přechodu sedmi sester se vyjasnilo a tak jsme po jasné noci rádi, že není jinovatka. Vstát, probudit se a nasoukat do lodí je jedním slovem děsný. Budu si dlouho pamatovat, jak stojím nad otevřenou bednou, klepu se zimou jak ratlík a nevím co mám dělat. Jen někde vzadu takový pocit, že bych měl něco dělat. Zároveň mám ale pocit, že kdyby mě někdo lákal do tepla, k čaji ať se na to vybodnu, že bych se možná ani nerozhodoval dlouho.
Dobrá věc se podařila a sedáme do lodí. Je pět ráno, celkem fouká, vlny jsou dost nepříjemné, ale nijak velké. Před námi je 90 kilometrů mezi ostrovy, překročení polárního kruhu a stá hodina závodu. Všechno hranice, které jsme dosud nikdo neměli tu čest překračovat. Etapa je plánovaná na 12 hodin pro ty nejrychlejší. Dostáváme ještě zmatenou tabulku přílivů a odlivů, kterou nám nikdo nedokáže vysvětlit. No uvidíme. Jsme možná jediný vnitrozemský tým. Já jsem navíc členem Pardubické kajakářské školy (sdružení vodáckých “specialistů” z Polabské nížiny) a na mořském deblkajaku jsem za celý život byl třikrát, dohromady tak 8 hodin. Orientace mezi ostrovy probíhá celkem hladce, rychle nabíráme cenné zkušenosti. Opět se setkáváme se Švédy a opět mě to stimuluje ke kvalitnímu mapovému výkonu. Sedm sester máme za sebou a pohled na ně z mořské hladiny opravdu budí respekt.Pádlování je asi nejvíc usínací součástí AR a tak po pár hodinách zařazujeme takzvaný power nap, krátké schrupnutí sloužící k rychlému nabrání sil a odstranění ospalosti. Když to jde povídáme si, nejčastějším tématem je moje nesnesitelně nepravidelné pádlování. A když už neselhalo naše mapování, selhala mapa a tam kde bylo kresleno, že se dá projet jsme dvakrát přetahovali. Poprvé asi 150 metrů, podruhé asi 300. Plastové mořské seakajaky v maskáčové barvě spolu s našimi batohy a trochou vody nám připadají těžké skoro tunu, reálně můžou mít blízko k metráku. Po klidnější pasáži za větrem se dostáváme opět do míst kde fouká okolo 15 m/s, což není málo. Síla větru a jeho směr, tedy mírně zleva nám z druhé půlky pádlování dělají opravdu peklo. Nejenže mě nesnesitelně bolí celá horní polovina těla, ale při pádlování k poslední kontrole si nejsem zcela jist, že v případě že bude rozplavba (tedy že se ocitneme ve vodě) budeme schopni nastalou situaci vyřešit bez ztráty na životech. Pozitivní je, že strach je silnější než bolest a je to jeden z úseků, kdy se na moje pádlování nesnáší každou minutu sprška nadávek. To nejhorší máme ale ještě před sebou. Je třeba proplout, resp. Propádlovat celým Melfjordem, tedy asi 35 kilometrů. Načasování by podle obsluhy na kontrole před fjordem mělo být dobré. V paměti mám stále slova z meetingu před závodem. “Kdo trefí příliv, proud mu pomůže. Kdo ho netrefí, zažije peklo.” Ve fjordu jsme se zbavili větru, s počátkem přílivu se ale objevilo nepravidelné vlnění, které si s naší lodí, které moc nefungovalo kormidlo, celkem pohrávalo. Projíždíme okolo železného globu, tedy znamení, že překračujeme polární kruh a stou hodinu závodu ani neslavíme. Po krátké zastávce u skalnatých břehů fjordu se obě naše lodi opět spojují do flotily a poslední hodinu jedeme fest, aby nezačalo něco ještě horšího než je teď. Na konci této smrtící etapy jsem na smrt unavený.
Po zkušenosti se vstáváním před kajaky a vzhledem k tomu, že je ještě vidět se rozhodujeme co nejrychleji pokračovat a jít jak dlouho to jen půjde. Volíme alternativní trasu po silnice, která je sice výrazně delší, ale dá se absolvovat i za tmy a je nenáročná na mapování. Později se také dozvídáme, že jsme měli s výběrem postupu docela štěstí, neboť přímá varianta počítala s použitím mostu, který vzala jarní voda. Jdeme asi tři hodiny stále do kopce a do mlhy a taky přes sedlo kde dost fouká. Chlad si bere poslední zbytky našich sil a krátce po půlnoci uléháme k našemu zřejmě poslednímu noclehu. Oblékám si na sebe všechno co mám, lehám si na prázdný batoh a na lano. Vedle hlavy si dávám hodinky s nařízeným budíkem. Budík máme všichni a je nařízený na 3:20, máme tedy v plánu víc než dvě hodiny spát. Jaké je moje překvapení, když se ráno podívám na hodinky, je už téměř světlo a vidím 4:05. “Táto, asi jsme zaspali.” Tak jdeme, sotva probuzení dál. Někdo schází z cesty doleva, někdo doprava, je to celkem show. Na další kontrole (pamatuji si úplně přesně, že jsme na ní byli v 6:36) se Blouďas otáčí s prstem před pusou. Tiše, někdo tu spí! Určitě spí schválně u kontroly, aby je někdo vzbudil, s kým pak půjdou dál. Potichoučku tedy razíme a pokračujeme opět křovinami “kamčatského” typu okolo několika vodopádů k jezeru pod ledovcem Austerdalsisen, sousedovi daleko známějšího Svartisenu. Ledovec nás vítá odloupnutím pár tun ledu do jezera, spojeným s “maličkým šplouchnutím.Na ledovci nás čeká okruh mezi séraky (věže z ledu vznikající křížením ledovcových trhlin) a trhlinami, skrz malou ledovou jeskyňku, s pár slaněními resp. se spouštěním jeden druhého, to celé navázaní na lano...prostě zábava. Jsme stále za branami první desítky a budeme muset trochu zabrat, aby to klaplo. Hned na ledovci se ale o jednu příčku posunujeme, ale pocit to není moc příjemný. Míjíme totiž tým Merrell/Wigwam Adventure, jedny z favoritů. Jejich kapitánka Robyn Benincasa (kluci mi jí před závodem ukazovali, že to je ta, co na Eco Challenge tlačila i chlapy), jedna z ženských legend adventure závodů, totiž už opravdu nemůže ani jít. Odešla jí chodidla. Už před pár kontrolami jsme zaznamenali, že zpomalují a teď když je míjíme, asi všichni přemýšlíme jestli nedopadneme podobně. Slunce začíná pálit na plné obrátky, je pondělí poledne, na trati jsme 120 hodin. Vítězové se blíží do cíle, boj o vítězství zřejmě svádí finská legenda Petri Forsman a legenda legend ze Spojených Států Ian Adamson. My se momentálně nacházíme na desátém místě, s devátými jsme v kontaktu. Doufáme, že za námi je pořádná díra, ale opak je pravdou, než sejdeme z ledovce doráží k nástupu na něj další tři týmy. Do cíle je to ještě téměř den, ale pomalu začínáme finišovat. Odteď se bude počítat každá minuta.
Tým před námi, složený ze dvou Švédů, Finky a Američana se s posledními dvěma slaněními dost loudá a předejít se nedají. To nás sice štve, ale to je tak asi všechno. Už to skoro vypadá, že nezávodí,ale pod ledovcem do toho zase jdou a odcházejí nám. Potkáváme naposledy Evu a její Haglöfs, byli to oni kdo spali u kontroly a hlásí, že už jdou jen aby dokončili. Jsou necelé dvě hodiny za námi, třeba se ještě seberou. Scházíme k jezeru, na jehož druhém konci je předposlední depo. Dostáváme se do tempa a téměř běžíme. Jdeme před tým co nám odešel, mají desítku a jmenují se Kustjägarna. Za tři kilometry do depa na ně získáváme 10 minut. V depu nám naposledy mění barii v GPSce, díky které nás sledují nejen organizátoři, ale také naši fandové doma a vyrážíme do závěrečné fáze závodu, která je stejně jako začátek trochu barvitější, neboť etapy už nejsou dlouhé a rychle (relativně rychle) se střídají. Na start kajaků, k ledovcové řece (Svartisaga), běžíme, tedy pokud to není do kopce a dole máme náskok na Kustjägarnu už 28 minut. Co nemáme jsou ale pádla. Ta jsou v onom devátém depu tři kilometry zátky, převážně Do kopce.. Váňa ukazuje proč je kapitánem a za 40 minut je zpátky i s těmi pádly. Je to samozřejmě naše chyba, ale dozor v depu se nám měl zmínit, byli k tomu vedeni...Na vodu vyrážíme oba týmy zároveň, veškerá snaha posledních hodin přišla vniveč.
Poslední pádlování proběhlo až na jednu malou myšku bez problémů (kde se taky dá na řece zabloudit), rozptýlení nám poskytovalo jako již tradičně moje pádlování. V pondělí okolo sedmé večer tedy taháme naše zelené deblkajaky z vody a nazouváme opět kolečkové brusle. Mám trochu strach, že to bude bolet stejně jako prve a tak si jdu pro jehlu a píchám si puchýře. Na 130. hodinu závodu je jich překvapivě málo (4). Do bruslí se vejdu v pohodě, studená voda a pauza v chůzi dělají divy. Bruslařská pasáž je celkem zvlněná, krásně zvládáme prudké sjezdy díky Jítě, která jede na koloběžce (ústupek pořadatelů týmům, které by brusle ohrozily na zdraví, čehož jsme využili pro naše urychlení ve sjezdech) a brzdí nás, když je třeba. Kustjägarna nás opět předjíždí, ale chvíli potom jdou brusle na batohy a do konce etapy se jde pěšky. Asfalt se nám totiž proměnil v udusanou hlínu, po které to fakt nejede. Během celé etapy se začínám strachovat jak zvládneme lahůdkovou sekci v jeskyni s vodou o teplotě 2 stupně, do které pořadatelé doporučovali kromě neoprenu i neoplenové ponožky, rukavice a čepice, když ty neopreny nemáme. Postupně nabývám dojmu, že tam klidně můžeme skončit, neboť jedna z mála věcí co o jeskyni víme je, že se do ní šplhá vodopádem. Nakonec musím uznat, že se uvidí až tam budeme, ze zimy mám ale po poslední noci téměř panickou hrůzu a vidina plavání ve dvoustupňové vodě jen v nepromokavých kalhotách naostro a jumarování vodopádem jen v bundě a tričku s krátkým rukávem mě opravdu děsí. Nejdřív je ale třeba slanit ve dvojicích na dno údolí a tím projít k již zmíněnému nástupovému vodopádu. Vzhledem k tomu, že se v jeskyni očekává plazení velmi, ale velmi těsnými prostory, nebyly nám povoleny trekové hole, což zejména mě, dělá v nastalé tmě na dně údolí dost problémy. Poslušně hlásím, že se mi točí hlava a nejsem s to držet rovnováhu, což je při skákání z kamene na kámen za svitu čelovky docela prekérka. Naštěstí postupujeme údolím dost rychle, u vodopádu opět docházíme Kustjägarnu a než vyšplhá Jíťa s Váňou mám šanci na kratičký spánek. Pak už se jde do jeskyně, nakonec to nebylo tak zlé, dalo se to projít s namočením jen po kolena, ale většina závodníků tam šla po prsa. V jeskyni se plazíme a šplháme a zase spouštíme nahoru a dolů, v jednom místě dokonce pochybuji, že to půjde proplazit s batohem na zádech.
Z jeskyně vylézáme po třetí hodině ráno, od bláta od hlavy až k patě. Jsem celkem rozpumpovaný a nejradši bych se do posledního depa, kde na nás čekají naše kola rozeběhl. Ostatní naštěstí mají dost rozumu na to, aby mi ukázali, že bude lepší se převléci. V tento moment asi dělám největší chybu v závodě a utahuji si tkaničky až příliš silně. Snad mi palce jednou přijdou k sobě. Ač to vypadalo, že jsme skoro doma, poslední trek se zdá být nekonečný. Vleče se to až nelidsky pomalu a naše těla nám dávají zcela jasně najevo, že chůze není zrovna to, co jim dělá dobře. Roste spotřeba Ibalginu a tempo se pohybuje odhadem okolo 3-4 km za hodinu. Nejčastěji myslíme na to, v kolik bychom se mohli dokodrcat do cíle. Vyhlašujeme vznik hnutí za oběd v hotelu, které nahrazuje hnutí za večeři v hotelu a hnutí s názvem úterý v posteli. Všichni víme, že se blížíme k cíli, ale taky víme, že pekelně pomalu a že nás od naší vysněné mety dělí ještě pěkných pár hodin. Pořád jsme ale desátí a první desítka je sen, v který jsme ani nedoufali. Na obzoru se objevuje poslední kopeček, za ním jezero a na jeho břehu farma-depo číslo 10.
Před chvílí bylo sedm. Kustjägarna stále půl hodiny před námi. Potkáváme je v depu. Styl jejich chůze je velmi blízký tomu našemu. Prostě se sotva vlečou. Než vyjedou zastavují se u nás a ptají se zda po nich půjdeme. Na to se nedá odpovědět jinak než: “for sure”. Pak je ujišťujeme, že to bude časovka družstev jako na Tour de France (což si ve svém stavu nedokážu úplně přestavit) a oni kontrují, že jsou velmi dobří cyklisté a že to tu dobře znají, neboť tu byli na jaře na nějakých bikových závodech. Pak nasedají na kola a jedou. Vzájemně si ještě přejeme štěstí a asi všichni přemýšlíme jestli se ještě na trati uvidíme.
Jízda na kole po silnici je celkem monotónní činnost, o to monotónnější když ji provozujete po 140 hodinách závodu. Během prvních kilometrů v sedle našich celoodpružených ořů poznáváme, že jsem se nemýlili, když jsme se obávali spánku během této poslední etapy. Já osobně jedu potmě přibližně z padesáti procent, stínuju Váňu, který taky občas tahá kolo z prostoru za krajnicí. Mikrospánky jsou to ale velmi krátké a jede se po rovině, žádné dlouhé sjezdy, kde hrozí vyšší rychlost a také delší brzdná dráha. Pak ale vidíme na silnici skupinku lidí. Když přijedeme blíž poznáváme Kustjägarnu. Stojí u svodidel a jeden z nich telefonuje. Finka sedí na zemi, je opřená o svodidla, třese se a z obličeje jí crčí krev. Tak tohle byl delší mikrospánek s pádem z kola přímo na obličej. Nestačila tam dát ani ruce. Kustjägarna je ze hry, po 141 hodinách odstupují asi tři hodiny před cílem. Obrazně řečeno lze říct, že Ingrid (Finka) přestupuje ze závodu rovnou do vrtulníku. Nabízíme pomoc, ale dohromady není jak, doktor je na cestě. Tak takhle jsme si tedy postup na devátou příčku nepředstavovali. Na druhou stranu nás to mobilizovalo natolik, že téměř až do cíle jedeme vzorně seřazeni a dokud máme co říkat, tak si povídáme. Ke konci se celkem na vážno otáčíme, jestli po nás ještě někdo nejde nejde, protože naše perfektní strojové tempo poněkud upadá, ale před námi i za námi jsou jen náklaďáky pracující na stavbě silnice z Hemavanu do Mo I Rany, tedy té, po které si v úterý, přesně v 11:18, tedy po 144 hodinách a 18 minutách dojíždíme pro vysněné vysvobození. Už nikam nemusíme, můžeme se najíst, posadit, lehnout si, spát.
Výsledky:
1. Nike Powerblast (USA - Ian Adamson, Dave Wiens, Monique Merrill, Richard Ussher (NZ)) 122:22
2. Finland (Fin - Petri Forsman , Anu Kopra , Seppo Mäkinen , Ville Niemelä ) 126:13
3. Lundhags adventure team (Swe - Björn Rydvall , Martina Höök , Mikael Andersson , Sonny Peterson) 127:30
4. Golite/Timberland (Nze - Aaron Prince , Billy Mattison (USA) , Isaac Wilson (USA), Sara Wallén (Swe) ) 128:51
5. OrionHealth.com (Nze - Wayne Oxenham , Brent Edwards , Sonya Clark , Stuart Lynch) 136:13
6. Buff - Coolmax (Esp - Shane Sigle (USA), Arnau Julia Bonmati , Fran Lopez Costoya , Rebecca Rusch (USA)) 137:50
7. Spyder (USA - Travis Macy , Darren Clarke (Aus), Dave Mackey , Frida Rosenberg (Swe)) 140:42
8. FJS (Swe - Johan Hasselmark , Daniel Hansson , Niklas Levinson , Silvia Guimaraes (Bra)) 142:14
9. Salomon/Nutrend (Cze - Tomáš Vaněk, Jitka Černá, Petr Bloudek, Libor Kříž) 144:18
10. Barclays/The North Face (UK - Mark Ford , Alli Northcott , Alli Northcott , Alli Northcott) 149:32