Reportáže
Portugal XPD race – světový pohár v AR
Marek Navrátil
Že v těchto místech světa mívají tzv. „maňanu“, to jsme věděli. Nikdo prostě odpoledne pořádně nic nedělá. Ale to první a poslední, co si odtamtud odnáším z běžného života, je jejich šlendrián v dodržování jakýchkoliv časových termínech. Něco má začít v 20:00 ale začne to v klidu o půl desáté…tak mám dojem, že tam vůbec málokdo něco dělá pořádně.
A to se týká i samotného závodu. Nemyslím, že by to chtěli odfláknout. Jen to chtěli mít pro sebe co nejjednodušší a nevěnovali tomu tolik, kolik by měli (maximum). Opravdu věřím, že z hlediska organizátorů je příjemné potřebovat na akci málo lidí a závodníkům stanovovat časové brány, aby byli tam, kde organizátor chce. A pokud tam nejsou, stačí, když zavolají organizátorovi telefonem a ten je odveze autem na další místo, odkud můžou pokračovat v závodě bez jakékoli penalizace (tedy jen s tím postižením, že tým vynechá kontroly). A tohle by možná byl nejlepší způsob, jak závod vyhrát. Každou etapu využít na maximum, posbírat povinné kontroly a k nim další nepovinné a pak zavolat a se nechat odvézt na start další…tohle bylo opravdu možné!
Už od začátku nám mělo být jasné, že to není klasický AR, jak ho známe. Úvodní noční městský prolog byl o známé hře „lodě“. Dostali jsme fotografickou mapu centra města a dotazník ke každému čtverci mapy (např. ve čtverci H2 jste měli zjistit „kdo byl mannuel garcia lorca“?) No a pokud jste odpověděli správně, záleželo ještě na tom, zda tento váš zásah byl do lodi či do vody. Kdo trefil nejvíc lodí (8) v nejkratším čase, startoval druhý den ráno první. Hodně přitom záleželo na tom, jak to tam kdo zná a jak zná řeč (aby člověk vůbec věděl, co má zjišťovat). My jsme se štěstím trefili 2 lodě a tak jsme startovali 42 minut po 1 týmu, 6 minut za našimi AlpinePro/Nutrendy.
První disciplínou bylo in-line bruslení s tím, že kdo chtěl, mohl mít na tým max. 2 trojkoloběžky trikke. Mapy závodu dostal každý až těsně před startem pár minut, a to navíc jen sadu pro následující etapu. Takže teprve tehdy jste zjistili délku etapy a profil. In-line byly kolem 10 km po poběží Atlantiku a dojeli jsme asi 3 týmy před sebou.
Následoval coastering po skalnatém pobřeží asi 20 km a to byla pro mě i ostatní dost velká zabíračka. Neustálé lezení od moře na 150 – 200m skalnaté útesy a zase zpátky dolů, v plné polní a v plném tempu mně slušně odrovnalo. Začátky závodů jsou pro mě vždycky takové….trpím, než se rozjedu. Ale vím, že druzí to taky nemají zadarmo. Alespoň jsme si užili krásného a drsného prostředí. Pohledy to byly úchvatné.
Když jsme přesedli na kola, vůbec mi to nechtělo jet. Nezbývalo, než se nechat od Libora táhnout – nesměl jsem brzdit tým. Libor byl teď v kondici, tak jel jak bejk, Zuza a Tom sotva stíhali. Od nastupujících křečí po sebězích na coasteringu mi pomohl magneslife, bohudík. Po necelých 2 hodinách se mi ulevilo a mohl jsem už zas jet v pohodě, takže Libor pomáhal víc Zuzce, které zas bylo špatně od žaludku. Mapovalo se mi dobře, protože mapy byly v podrobných měřítcích buď 1:25000, nebo 1:33000. Všechno se tedy dalo dobře vyčíst. Zajímavé na tomto závodě je, že jste neustále v kontaktu s dalšími týmy, ale nevíte, jak na tom jsou, protože nevíte, jestli hledali všechny kontroly, nebo ne. Etapa MTB byla dlouhá, min. 70 km, končili jsme ji už zase za tmy a hned po 20 minutách v depu č.1 vyráželi na Trekking.
Tím začala 2 etapa. Cca 45 km teku jsme zvládli vcelku hladce, byla první noc a spánek nás nijak netlačil. Tak jsme po asi 8 hodinách opět došli do depa č.1 a čekala nás disciplína MTB/Trikke. Trikke jsme mohli za kolem táhnout, ale není to vůbec tak jednoduché. Rovina a z kopce je ještě ok, ale stačí malinký náklon a je to šílené. Často jsme museli jít pěšky. Těsně nad ránem taky Libor na kole usnul a vlítnul do příkopu. Nestalo se nic ani jemu, ani Zuzce, kterou táhnul a ona včas zareagovala. Po půlce této disciplíny jsme dojeli do místa, kde byla opět změna na treking s vloženým lezením a slaněním. Šlo o zajímavý skalnatý region a kdyby zrovna za rozednění nefučelo, nemrholilo a nemlžilo, bylo by to asi hezký. Jednou ze zajímavostí celého závodu je to, že absolvování vložených disciplín není povinné. Vystavujete se jenom riziku, že přijdete o CP, které ale ani v jednom případě nebylo povinné! Takže komu se nechce, ten to vůbec nedělá, ušetří čas, síly a vlastně ani o nic nepřijde, protože stejně nešly posbírat všechny CP a některé se vynechat musely. Portugalci tomuhle říkali „volba dobré strategie“ – my tomu říkáme totální kravina. My jsme trek obešli celý, odlezli a slanili, a nakonec sjeli z kopce dolů na trikke do mezidepa, kde jsme zas sedli 2 na kolo a 2 stoupli na trikke a jelo se dál, teda zpět do depa. Odtud pak na kolech další etapa až k jeskyním a pak na další změnu na treking. Už zase byl den pryč a tma kolem nás. Slaňování v jeskyni byl pěkný, ale stejně ho nešli zase všichni a mnozí, kteří ho šli tam nebyli i s koly. Jako jedni z mála jsme na této MTB etapě táhli kola 500 metrů do kopce až k jeskyni a pak zas zpět na cestu. Takhle to totiž na normálních AR chodí…
V depu jsme si dali polívku s chlebem, což nás postavilo na nohy a mohli jsme jít na další trek. Zahlédli jsme tady první rozladěné a udivené obličeje některých týmů za námi, jako např. polské navigátory, kteří už některý bod neměli a asi nechápali, co se to kolem nich děje… První kontrolu jsme hledali kolem ¾ hodiny. Bylo to křížení zídky v polích, na mapě jasné, protože tam bylo jediné. Ale v reálu tam bylo zídek snad 15 a křížení několikanásobně víc a ještě k tomu zarostlé v houštích. Taky byla tma jak v pytli. Postupně za námi došli další 3 týmy a když už nás to hledalo 16 lidí, tak se to podařilo. Zbytek etapy jsme taky obešly, kontroly byly i v zajímavých místech jakýchsi starobylých maorských staveb. Tak jsme došli do druhého hlavního depa, kde jsme zas měli jít na MTB. To byl první okamžik, kdy nás reálně ohrozil termín nástupu do další etapy. Na kolech jsme z depa vyjeli okolo půl 9 ráno a po 35 km jsme měli ve 12:00 nejpozději nastupovat na bruslení. Naštěstí právě začal den, bylo hezky a terén nenáročný. Všichni nás taky povzbuzovali, protože jsme na tom ve výsledcích byli dobře – teď na 3 místě. Sotva jsme ale vyjeli ze silnice do polí, Libor měl defekt a přišli jsme o prvních pár minut. Potom jsme jeli hladce a když se blížil konec etapy, zbývalo na poslední postup asi 20 minut. To jsme už měli zvládnout, jenže se stalo to, že Libor si na chvilku potřeboval něco spravit na kole, zastavil a než se rozhlédnul, byli jsme za křižovatkou a on nevěděl kde. Tak jsme se asi 10 minut hledali a když jsme se našli, rychle se řítili k depu na bruslení. Stihli jsme to o pět minut a to nás posunulo na 2 místo za naše Nutrendy. Třetí Španělé (kteří později vyhráli) na bruslení vůbec nešli – a proč by taky, když na něm nebyla ani jediná povinná kontrola…
Svých 15-20 km jsme odbruslili v klidu a čekalo nás cca 60 km na řece na kajacích. Startovat se muselo do 14:00, my jsme vyjeli někdy kolem půl druhé. Chtěli jsme co nejdřív kvůli světlu, aby se nám líp hledali kontroly. Nutrendi vyjeli asi hodinu před námi. Nepočítali jsme, že je tady stáhneme, kajakáři byli vždycky lepší. Ale někde udělali mapovou chybu a něco nenašli. Tak jsme jeli spolu se Španěly, kteří se nechali na start kajaků dovézt autem organizátorů. Byli jsme teď na 1. místě a věděli jsme, že pokazit si to můžem jen sami. A to se taky stalo. Poslední kontrola kajaku byla asi 3 km za depem. Jeli jsme pro ni ale Španělé ne. Byla nepovinná. Vrátili jsme se do depa kolem půl noci a zjistili jsme, že na další etapu 35 km treku máme jen 3,5 hodiny. Měli jsme tu smůlu, že povinná kontrola uvnitř této etapy byla opravdu daleko a navíc při odchodu z depa se nám za noci v buši ztratila pěšina a museli jsme obcházet úsek, což nás stálo dalších 30 minut času. Tohle byl krizový okamžik, kdy jsme se dohadovali co dál. Nakonec jsme zavolali pořadatelům, aby nás na start další etapy odvezli, tím jsme minuli 1 povinný bod v treku a druhý povinný jako příchod do depa a odsoudili se k propadu. Mohli jsme ale postupovat dál a bojovat s ostatními, nakonec závod ještě neskončil. V tomto depu jsme se potkali i s našimi Nutrendy, kteří sem byli taky převezeni na start MTB. Vyráželi na trať asi 20 minut před námi. Teď jsme si KONEČNĚ pořádně ověřily další časové limity až do konce závodu a začali se chovat stejně, jako naši soupeři. Vynechávali jsme některé nepovinné CP a brali všechny povinné. Před cílem MTB etapy byly ještě 2 nepovinné CP. Před tím jsme dojeli Nutrendy a jeli jsme pár km spolu. Do cíle MTB etapy to bylo asi 8 km a zbývalo tak 40 minut času. Mohli jsme tedy ty dvě CP vzít, s minimálním rizikem. Nutrendi to neudělali a tím prohráli souboj s námi. Přijeli jsme do depa těsně před 12:00 a oni tam ještě byli. Přezuli jsme se na poslední trek, cca 25 km, kde byly 2 povinné kontroly a asi 4 nepovinné s vloženým lezením a slaněním. Cíl byl jediný – posbírat povinné kontroly a rychle se přesunout na start mořského kajaku, kde byl start možný nejpozději v 15:00. Mořský kajak nebyl sice povinný, ale všichni jsme chtěli do cíle na tom moři dojet. Byl to neuvěřitelný boj. První kontrolu jsme hledali asi ¼ hodiny a díky tomu se čas tak napnul, že jsme už mysleli, že nestíháme! Po 4 dnech a 3 nocích jsme doslova sprintovali se záněty v kotnících jako o život, abychom cvakli poslední povinnou CP a doběhli dolů do města na pláž. Nutrendi nám tady na postupu něco dali a uviděli jsme je ve městě dobíhat kousek před námi. Doběhli jsme oba týmy skoro současně a nikdy bych nevěřil, jaký výkon je člověk schopen ještě ze sebe dostat po takovém závodě.
Nasoukali jsme se tedy do neoprénů a vyrazili do vlnícího se atlantiku. Měli jsme přeplout zhruba jen 2 km zátoku a uprostřed pod bójkou najít v 6 m hloubce nějaké obrázky. Podařilo se mi to asi na 4 pokus, když se tam motalo míň lidí a pořádně jsme se rozdýchal. Tomáš Vaněk hledal pak ještě o něco déle. My jsme zatím mířili do cíle ke břehu a poslední zážitek na sebe nenechal dlouho čekat. Čím blíž ke břehu, tím větší vlny nás hnaly. Poslední vlna nás vyhoupla do výšky okolo 5 metrů a celou loď kompletně i s námi převrátila o 360st. Kolem osy. Jen jsem si kryl hlavu, abych tou lodí nedostal. Vůbec jsem netušil, kde jsem. Pak jsem se probral na písku na pláži a snažil jsem se zachránit ploutve a boty před utopením. Díky tomu jsem dostal vyvrženou lodí do lýtka ze strany pěknou ránu a myslel jsem, že je zlomená. Naštěstí není, bolet to nějakou dobu bude, ale zážitek to byl supr. Popili jsme šampus, pokecali jsme a když jsme chtěli na závěr vyčíst SI čipy, byli jsme požádáni, ať to přijdeme udělat až na večerní párty. Tak se stalo, že jsme se ve výsledcích ocitli až někde v 2 desítce a teprve po mém naléhání si čipy vzali do centra závodu, vyčetli je a upravili výsledek, jak má být. I když si myslím, že takový být nemá, protože závod má přes dobrou myšlenku mnoho zásadních nedostatků a myslím, že takový závod by neměl ani být součástí AR Series, natož pak mistrovstvím světa.
Fakta
Datum: 6 – 10/12 2007
Místo: Portugalsko, Cascais, Estoril
Trasa: 450 – 500 km
Disciplíny: Trek, coastering, MTB, trikke, in-line bruslení, river kajak, sea kajak, potápění, slanění, lezení, jeskyňaření