Reportáže
Puchýře se nemají propichovat - Czech Adventure Race 2004
Pepa Horáček
Tak přátelé, jako kapitán našeho DREAM teamu (Aleš, HoHo, Zdenátko, Pepa) jsem byl donucen sepsat nějaké ty historky z veselé akce zvané Adventure Race 2004, odehrávající se v okolí Českých Budějovic. O co vlastně šlo? 15km MTB - 1km plavání - 2x6km OB - raft - hydrospeed - 20km in-line brusle - 35km trek (+ jeskyňaření) - 75km MTB (+ lezení) - 55km trek (+ 1km plavání + vysoké lanové překážky) - 35km MTB (+ hradní kros) - 35km kanoe. A to vše non stop. Ale to už určitě všichni víte. Přihlášeno bylo 25 teamů a ve většině se objevovala známá a zkušená jména, takže nakonec vzdaly jen 4 teamy, což jsem třeba já po zkušenostech z loňska rozhodně nečekal. Ale to bych předbíhal.
V pondělí bankomat nestíhá vydávat finance z mého kontokorentu, super dopingové doplňky nejsou zadarmo, ale doufáme, že skleněná ampule SPEED 8 nás nezklame. Jako špatné znamení si vykládám příhodu, při níž mi sýkorka vletěla otevřeným oknem do pokoje a vysr..la se mi na zeď. Zřejmě chtěla naznačit, že to bude stát za hovno. Už je ale pozdě vycouvat. Nějakým záhadným způsobem se skládáme do Zdenátkovic Mondea, troufám si říct, že takhle naložený ještě nebyl a zadní okno má co dělat, aby nevypadlo pod tlakem hromady tašek. Po osmé večerní přijíždíme do centra závodu, které je na vodáckém kanále v Českém Vrbném. Fasujeme prezentační dárečky, a uznale hodnotím Vaňouse, že si vybral samé sympatické spolupracovnice.
Dále podepisujeme prohlášení, že se zabijeme dobrovolně a prohlížíme kanál (zatím bez puštěné vody), ve kterém budeme pozítří operovat na raftech a hydrospeedech. Když vidíme ty kameny, tak nám to moc jasné není. Radši jdeme zalézt do spacáků, spánek bude v příštích dnech nedostatkové zboží.
Úterý potom věnujeme zbývajícím nákupům, neustálému přebalování vybavení, výrobě toastů, depresím, panice apod. ... Absolvujeme týmové focení, i když za prozatím chybějícího HoHo si musíme vzít posilu od konkurence. Večer konečně přijíždí i Honza, takže jsme kompletní.
Den D, budíček v 6h, poslední přípravy. WC je od rána permanentně obsazeno závodníky a dle naší minianketky každý onu místnost navštívil již několikrát a produkty měly konzistenci převážně řidšího charakteru ...
Dokončujeme balení, dáváme věci do depa, sedáme na kolo a přemísťujeme se do Hluboké nad Vltavou, kde je start. Místní vesničané a rakouští turisté mají pozdvižení, Křižák poskytuje rozhovor ČRo a startér tak dlouho zkouší pistoli, až mu dojdou patrony. Nicméně v 9:00h nervozita naráz padá, je odstarováno.
Prvních cca 6km jede peloton pohromadě, cílem je rybník Křivonoska, kde je 1km plavání v bahnité vodě prorostlé nějakými řasami a 12km orienťácký scorelauf (tým se rozdělil na dvě dvojice a měl za úkol sesbírat všechny kontroly). I když nejsme žádní excelentní plavci, tak přeci jen jsme s tou mapou nezápasili tolik, jako jiné týmy a tak po těchto prvních disciplínách odjíždíme na 3.místě se 4min. ztrátou na vedoucí tým UHK. Cestou nabíráme první výškové metry a také několik desítek trnů z ostružin ... Před Hlubokou děláme trošku taktickou chybku, neboť jsem nepozorně poslouchal výklad trati, a místo abychom valili podle řeky si vyjíždíme jeden kopec navíc, čímž se také vysvětluje, že i když nás nikdo nepředjel, tak do depa A přijíždíme asi na 8. místě.
Nicméně neleníme, převlékáme se do plavek a běžíme vstříc naší nejobávanější disciplíně. Místo hydrospeedů (taková plovací deska, na které se leží) se kanál sjíždí na nafouknuté gumě od auta. Jak kapitán jsem ostatními přinucen jet první, nakonec to byla docela legrace, v peřejích jsme se ani moc nenapili, na žádný šutr jsme se napíchnuli (i když mně moc nechybělo) a tak jediná nepříjemnost bylo moje rozseknuté koleno. Stejně excelentně jsme kanál sjeli i na raftu, takže jsme mohli vyrazit do další etapy a tou byly kolečkové brusle.
Na to, že Honza je měl poprvé na noze a my ostatní asi tak po páté, to šlo celkem dobře, cyklostezka mezi Budějovicemi a Hlubokou má skvělý asfalt, takže oněch 20km jsme odjeli za nějakých 70 minut. Během této disciplíny byly k vidění takové atrakce, jako zatavená kolečka Vaška Husáka ("ty vole, já jedu a najedou začalo něco hrozně smrdět, jako když se pálí guma…"), nebo závodník běžící naboso za svými parťáky, neboť se mu rozbily brusle.
Nám se naštěstí technické potíže vyhnuly, takže v 13h vyrážíme na první, 35km trek. Nebe je bez mráčku, slunce praží, takže se vaříme ve vlastním potu. Postupně nás předcházejí další týmy, které ovšem popobíhají, což nám vzhledem k tomu vedru přijde jako zbytečné a hlavně předčasné hrdinství. Pochodujeme celkem bez problémů, orientačně pouze jedna malá chybka, nic zásadního. Od domorodé paní žebráme vodu a jablka a po 3,5 hodinách pochodu jsme u poslední kontroly, a tou je jeskyně. Jedná se o bývalé kaolínové doly, ve kterých je pravoúhlý systém chodeb, občas s vodou až po pás (tomu jsme se díky Alešově navigaci naštěstí vyhnuli).
V jeskyni je příjemná zima, zajímavé sochařské útvary, ale hlavně zjišťujeme, že ztratit se tady by nebyl zase až tak velký problém. Nepříjemný byl mokrý kaolín (něco jako jíl), na kterém moje sandály zrovna moc nedržely. V jednu chvíli jsem se roztančil takovým způsobem, že mě Honza se Zdenátkem asi minutu chytali a zachránili mě tak od pádu po zádech do 0,5m hluboké kaluže. V jedné takové těsně u východu mě ovšem zajela noha do bláta tak hluboko, že jsem si musel vytáhnout rukou, a při této operaci se mé oblíbené sandálky, které několikrát prochodili Kamčatku totálně rozedraly, takže jsem byl nucen je ekologicky zlikvidovat. Ve vesnici kupujeme dva lahváče na spravení chuti po přeslazených ionťákách a v 18h se opět ocitáme v depu A na průběžném 14. místě.
Přebalujeme, svačíme, doplňujeme zásoby a sedáme na kola, na kterých nás čeká 75km dlouhá etapa, teď již víme, že z větší části noční. Na kole se ukazuje, že já s Alešem jsme trošku marný, hlavně v kopcích, takže mapují a táhnou Honza se Zdenátkem, my jen supíme za nimi. I když trať je o dost lehčí než loni. Na chvíli pouze ztrácíme modrou turistickou značku (jako ostatně i většina týmů, jak se později dovídáme). Naštěstí jedno družstvo bivakuje nedaleko, takže se ho můžeme zeptat na cestu. Přijíždíme ovšem v poněkud v nevhodnou (nebo vhodnou?) chvíli, neboť slečna se právě chystá převléknout do spacáku a když na ni namíříme 4x čelovku a 4x halogen z kole, tak z toho má pramalou radost. Ale navádí nás dobře, takže frčíme dál, k impozantnímu pomníku Jana Žižky. Když se v noci uprostřed lesa vyloupne 20m vysoká socha, tak nás to celkem překvapuje.
Po půlnoci přijíždíme na poslední kontrolu této etapy a tou je lezení. Zde dostáváme své pověsti Messnerů, cestu zdolává pouze Honza, ostatní sice bojují, ale neúspěšně. Takže si dáváme tři trestná kola (rekord, pak to samé mají ještě nějací Poláci), naštěstí nejsou tak zničující jako vloni a dojíždíme poslední 3km do depa B, které je přímo v klášteře Zlatá Koruna na břehu Vltavy. Většina teamů hned pokračuje, ale my vaříme polívku a na slabé tři hodinky zalézáme do spacáků.
V 6h vstáváme, balíme, v sámošce kupujeme snídani a noviny a začínáme ukrajovat první metry z 55km treku. Spánek, i když krátký, celkem zregeneroval naše síly, takže šlapeme celkem svižně a poprvé se též telefonicky spojujeme s teamem UHK, který již tuto etapu pomalu dochází do konce. Slunce opět smaží a nám se před očima objevuje naše zakletá hora, kterou odhadem tak někdy za 12hodin budeme muset pokořit. Jen doufáme, že se letos nenaplní posměšné pořekadlo kapitána teamu UHK: "Na Kleti, na Kleti, Štika a Drak jsou zakleti!". První část treku vede lesem, takže se vedro nechá snést. Na obrátce ovšem vycházíme i na louky, což je opět pekelné, takže atakujeme místní obchod a doplňujeme tekutiny. Dvě nejvzdálenější kontroly byly asi psychicky nejvíce namáhavé, už jsme je chtěli mít za sebou, abychom aspoň šli "nazpátek" ... Po menší orientační chybce (jiný vrchol, ale ztráta tak max. 15min) a sebrání ještě jedné kontroly (na 55km máme 8 kontrol, z nichž 7 má popis vrchol) jsme zpátky Nové Vsi, kde opět navštěvujeme již zmíněnou sámošku. Opticky sice už jdeme nazpátek, ale do cíle dnešní etapy nám chybí ještě tak 25km a do cíle závodu minimálně 20hodin, což nám z nějakých nepochopitelných důvodů přijde jako za chvilku ... Čas je prostě relativní. Ale už víme, že jsme moc daleko na to, abychom vzdali. Už dokončíme.
Ujít 12km na kontrolu plavání bylo dost utrpení, puchýře praskají, holeně bolí, to slunce taky moc nepomáhá, jak by řekl klasik Rudolf Hrušínský, byl to "návrat osleplých Bulharů do vlasti". Když míjíme fotbalové hřiště, tak se téměř jednomyslně shodujeme, že se dáme na tenhle míčový sport, neboť trvá jen 90min, a když to bude hodně drsný tak + 30min prodloužení, což jsou časové intervaly, které nám přijdou úplně zanedbatelné.
1km plavání není úplně odpočinkový, jsme rádi že se netopíme, akorát klepeme kosu, protože celý den smaží slunce, ale jen co vlezeme do vody, tak se musí zatáhnout. Naštěstí pak slunce na chvilku zatopí, takže se převlékáme za tepla. Zkoumáme se Zdenátkem naše krvavé malíčky a celkem se usmívám radám slečny pořadatelky, že puchýře se nemají propichovat. I kdyby se měly, tak nemám co, protože ta kůže odpochodovala tak někdy před dvěma hodinami, takže si masíčko zalepuju několika vrstvami leukoplasti, nazouváme boty a pochodujeme dál, před sebou máme oněch zmíněných 6km s převýšením 600 metrů na Kleť. Dole nás straší, že je to na 3hodiny, ale plavání nám dle předpokladů pomohlo, nohy si trochu orazily, takže razíme přímý postup, zkušenosti z loňských trestných okruhů se hodí a i když nás Aleš protáhnul hustníkem, tak po 1,45h přicházíme na skály na Kleti, kde jsou na nás nachystány vysoké lanové překážky.
Myslel jsem, že to bude jen taková legrace, ale 10m vysoko mezi stromy jsou zavěšena lana, na která se musíme pomocí různých technik dostat a překonat je. Těžko se to popisuje,
takže snad jen, že jsme to zvládli všichni, i když nahoře se to trochu houpalo. Než jsme ovšem mohli předvést své umění, tak jsme museli čekat, až přijdeme na řadu. To se totiž ukázalo jako menší problém, protože jeden tým na lanové dráze bojoval dost dlouho, takže my jsme leželi v trávě, pokoušeli se spát, což mě osobně moc nešlo, protože mě chodidla pálila jak čert a teplo mi zrovna taky nebylo, přeci jen byla půlnoc. Hlavně že jsme měli v povinné výbavě nouzové fólie, ale nikomu z nás se je nechtělo vytahovat, když jsou tak hezky zabalené ... No, zkušenosti pro příště. Nakonec jsme se tedy dostali na lana a v 1h ráno mohli vyrazit na závěrečných 8km z kopce do depa B.
Sestup to byl teda dost hnusnej, po šutrech, začalo pršet, naštěstí to byla jen přeháňka. Máme toho plný brejle, sotva motáme nohama, nechápu, jak mohl vítězný tým tenhle úsek běžet ... Při průchodu Zlatou Korunou nás ještě deptá pekárna a vůně čerstvých rohlíků. Po 3h ranní jsme v depu, a bez okolků se suneme do spacáků. Usnout moc nemůžu. Nohy mě docela bolí a hlavně mi přijde, že mám čtyřicítku teplotu, organismus je asi trošku přehřátý ...
V pět hodin pípají hodinky, vstáváme trošku malátní, dvě hodinky to moc nespravily, ale díky za ně. Mně osobně je dost na blití, ale spoléhám na to, že se to rozjedeme. Až na Zdenátka si všichni dáváme SPEED 8 a vyrážíme do závěrečného dne. Kolo nejdříve ubíhá po asfaltkách, pak nás ale trasa zavádí do neskutečného bordelu, takže se s kolama na ramenou prodíráme nějakou zarostlou roklí. Otočka je ve vodáckém kempu v Boršově, zpět se jede po turistické značce podle Vltavy. Dle mého laického bike názoru, to není úplně technicky jednoduché, kdyby se na nějakých místech spadlo, tak by člověk mohl taky skončit o 100m níže v řece. Jet tu v noci, tak se dost bojím.
Na zřícenině hradu Dívčí kámen nás ještě čeká hradní kros, což je takové běhání po hradbách, slanění, nějaké šplháni po laně a závěrečné slanění s kolem z jedné z věží, vcelku zábavná a příjemná záležitost. Pak vytlačíme kola po kořenech na silnici a čeká nás pohodový dojezd. Začíná ovšem pršet, na což zřejmě mechanici teamu Jirásků nebyli připraveni a nezvolili správné obutí. V takovém ne úplně nejpomalejším sjezdu totiž Aleš předvedl několik solidních smyků, aby posléze vystoupil klasicky hlavou přes řidítka do přikopu, přičemž si ještě při této operaci stačil poslat na svůj nos kámen velikosti dlažební kostky. Krom otřesu se mu naštěstí nic nestalo, pouze jeho nos ztrojnásobil svoji velikost a padla rulička hajzlpapíru, než se podařilo zastavit přísun krve.
Zpět do depa dojíždíme za solidního slejváku, v sámošce doplňujeme potraviny na poslední etapu a já s Alešem nakupujeme velké igelitové pytle, ze kterých vyrábíme luxusní pláštěnky. Přeci jen sedět v dešti 7h na lodi se nám nechce. Jelikož prší, tak přebalujeme v nějakém podchodu přímo v klášteře, takže němečtí turisté mají další atrakci. Bereme kanoe, skládáme kola a ve dvojicích Aleš-Pepa a Honza-Zdenátko vyrážíme na závěrečný 35km vodní úsek. S Alešem se nám podařilo rozebrat kola nějaký lepším způsobem, protože jsme se dali na dno lodi, což je pro její stabilitu celkem ideální. Zato Honza se Zdenátkem mají kola na výšku a tak jsou na některých peřejkách trošku nervózní, neboť kánoe se docela kývá. Cestu nám zpestřují kolemplující vodáci, takže občas pokecáme, pohoda. Časem se Aleš naučí číst i vodu, takže o šutry brousíme jen výjimečně. Jezy, které se dají jet se rozhodujeme dávat i za cenu nějakého koupání, protože mám příliš dobře v paměti loňské přetahování lodí. Na prvním jezu předvádíme ukázkový průjezd a tak jediný, kdo se tady koupal byl smeknuvší se pan kameraman ... Druhý jez se povinně přenáší, ve čtyřech nám to jde ale docela dobře.
Přestalo i pršet, takže odkládáme naše báječné pláštěnky a snažíme se nesoustředit na to, jak nás bolí zadky a máme zkroucené nohy. Sjíždíme i druhý jez, ne ovšem bez komplikací. První najíždějí Zdenátko s Honzou a zkušeně ho zdolávají. Pak vyjíždím já s Alešem, ovšem v nejkritičtějším místě začínáme vést debatu o nejvhodnějším způsobu řízení lodi, což má za následek couvání naší kanoe do nějakých kůlů ve vedlejším proudu. Zarážím pádlo do dna, Aleš pohotově vyskakuje a vytahuje loď do bezpečného úseku. Další nájezd už je v pohodě, ovšem rozveselení nás čeká za zatáčkou, kde vidíme loď dnem vzhůru a naše kamarády po kolena ve vodě. Chtěli se totiž otočit, aby na nás viděli a tak se tedy otočili. Naštěstí tam byla mělčina, takže se nic neutopilo a po chvíli jsme pokračovali dál. Další jez se dal dle instrukcí projet šlajsnou, pod kterou byl válec. Všichni hrdinové to najedou chtěli zkoušet, ale jako kapitán jsem musel zasáhnout s tím, že jako vodáčtí tragédi jsme už tak měli dost štěstí, takže netřeba ho pokoušet napotřetí. Naštěstí jsme lodě přetáhli během 5min a tak nikdo neprotestoval. To už jsme se ale dostali do Českých Budějovic, kde voda moc netekla a ty dva další jezy jsme přenášeli snad 100m a ještě po nějakých strmých schodech.
Ale to už se blíží cílová rovinka, Križák nám jede naproti na kole, takže máme povzbuzení a v 17:57, po 57h závodu jsme v cíli. Ředitel Vaňous nám předává klasické šampáňo, chvíli kecáme a jdeme se umýt, najíst a v osm večer usínáme a vůbec nám nevadí, že za námi si nějací vodáci postavili pivní stan a dělají tam prý takový bordel, že se v okruhu 50m nedá spát. Prý ... My jsme se vzbudili v 8h ráno ...
Jak se mi večer zdálo, že mi ani nic moc není, tak ráno jsem myslel, že ani nedojdu na WC. Bolelo mě úplně všechno, byl jsem nějakej celej zatuhlej, no prostě bída. Naštěstí jsme ale dopadli lépe než kapitán teamu UHK Dave který po dojezdu okamžitě vypnul a pak nebyl schopen najít ani cíl, i když do něj hodinu předtím přijel ...
Sobotu jsme strávili poleháváním, pospávání, sledováním raftových závodů na kanále apod. Odpoledne jsem převzali nějaké ceny pro vítěze, i když některé jsme dostali jen jednou, takže po oficiální ceremonii jsme museli provést ještě interní losování. Vyvrcholením ovšem bylo samozřejmě vyhlášení absolutních vítězů a tak zasloužený aplaus sklidil za 3.místo team UHK (Davy a Pája Chaloupští, Vašek Husák a Křižák) kteří až po velkém boji v závěru podlehli na 2. místě se umístivšímu francouzskému teamu La Clusaz. Vítězem se stal v Čechách zřejmě bezkonkurenční team Salomon/OpavaNet, tentokráte ve složení Petr a Ondra Bloudkovi, Mirek Venera a Eva Jedličková. Ta také v závěrečné tombole vyhrála hlavní cenu - CD/MP3 přehrávač iRiver a jak se shodli všichni přítomní, tak ta si ho opravdu zasloužila a odpracovala. Stejně jako jí samozřejmě patří můj (a myslím, že nejen můj) obdiv všem holkám, které ten závod absolvovali. Většinou rychleji než my ... Takže klobouk dolů.
Pak už se začali konzumovat steaky a prase, pivo bylo zdarma a když místní kapela Rozkrock spustila svůj rock'n'rollový hit Prdel, zábava se rozjela na plno. Kapela byla opravdu výborná, zpěvákovy taneční kreace nás nutili až k slzám smíchu, ale objektivně nutno uznat, že špatně vůbec nehráli. Také pivo, po pomalejším začátku, nám nějak zachutnalo a v závěru večera nám kelímek vydržel maximálně tak na 3 písničky. Ohňostroj se vystřílel, kapela dohrála, obrali jsme na studeno zbytky prasátka a kolem 3h šli spát.
Ráno jsme to jen zabalili, rozloučili se a frčeli domů.
Takže co závěrem? Určitě poděkování pořadatelům, závody byly profesionálně připravené. Bylo to super, splnili jsme cíl a dokončili, posbírali další zkušenosti, takže spokojenost. Za to, co teď napíšu mě sice jeden nejmenovaný člen rodiny Jirásků (ten s tím velkým nosem) bude hrozně nadávat, ale já to napsat musím.
Bylo to dobrý. Bylo to dost dobrý. ALE ZA ROK ZÁVODÍME!
Takže holky, hlaste se.