Reportáže
Zpráva z M ČR v Adventure Race anep jaxem to viděl já a jak Libor zjistil, že je mu pětatřicet (AR2006)
Marek Navrátil
Tento závod začíná už dávno předtím, než odstartuje. Sehnat výbavu, zajistit finance, zázemí pro tým a hlavně dát dohromady tým. To poslední bylo asi nejtěžší, vzhledem k tomu, že jsme chtěli "pořádného borce". Já, Tom a Zuzka jsme byli jistí a po několika pokusech s jinými adepty jsem nakonec do týmu sehnal Libora Uhera. Jeho výkon na letošním eXtrememanovi jasně dokazoval, že fyzicky je na tom supr.
Tak jsme v úterý brzo ráno vyráželi směrem na Zadní Třebáň. Myslet na zopakování našeho loňského úspěchu v podobě prvního místa jsme sice mohli, ale každý z nás věděl, že vývoj závodu ovlivní spousta okolností. Ta první nepříjemná bylo moje onemocnění 2 dny před odjezdem. Dostal jsem v noci horečku a sračku k tomu - vše se urovnalo až prakticky v první den závodu po nějaké zázračné tabletě z Tomovi lékárničky. Druhou okolností mělo být to, že jeden z našich největších konkurentů - tým Salomon/Nutrend - byl v místě závodu prakticky "jako doma".
No ale závod začal ve středu dopoledne orientačním během. Okruh jsme oběhli rozumným tempem v těsném kontaktu se špičkou a už jsme skákali do kanoí a mířili 20 km dolů do Radotína. Pozici kolem 6-7 místa jsme udrželi a časově trošku odskočil jedině finský tým Omjakon, který i velmi dobře odbruslil. Z Radotína se jely 2 okruhy po 10 km. Naše bruslení neznamenalo žádné pohoršení, ani přilepšení. Jedině to, že Zuzka tažená Liborem 2x spadla, bylo trochu nebezpečné pro další případný vývoj. Můj stav "po nemoci" sice taky nebyl nic moc - cítil jsem neustále těžké břicho a byl jsem celkově trochu oslabený - ale zvládnul jsem to a na následném trekingu (35 km) se to trošku zlepšilo.
Vylezli jsme nad Radotín do lesa na červenou značku kde byl povinný postup. Byl to pěkný úsek po hřbetu kde se dalo i dobře pobíhat. Tak jsme střídali běh s rychlou chůzí a čekal jsem, jak dlouho nám to vydrží. Dva až tři týmy jsme brzo dostihli ale ti se nechtěli nechat jen tak setřást. Měl jsem pořád hroznou žízeň a pití mi pomáhalo na to moje břicho, takže jsme museli už v první třetině treku zastavovat kvůli doplnění pití.
Na první trekové kontrole na Karlíku nás bylo pohromadě poměrně dost týmů. Asi tak 4 - 5. To nás nutilo držet vyšší tempo. Když jsme potom po dalších několika km sklusali až ke Karlštejnu a narazili na odpočívající 2 týmy, z nichž jeden byli "Chaloupští" [ALPINE PRO Outdoorteam UHK], potěšilo nás to všechny. Koupili jsme jen ve stánku další pití a vyrazili jsme dál. Chaloupští sice vyrazili ještě před námi, ale netrvalo to tak dlouho a míjeli jsme je na postupu k dalšímu CP. Nešlo jim to tak, jak by si přáli…
Když jsme lezli na CP 5 - Svatý Jan - vrchol míjeli jsme se Salomonem (Filipův tým). To uže jsme byli na 3 místě a slunko pomalu zapadalo! K dalšímu CP 6 - lom Alcazar jsme chtěli dorazit ještě alespon za šera a udržet pozici, abychom nemuseli čekat někde na lezení, na lana nebo až budeme moct do jeskyní. Podařilo se, Tom a Libor velmi rychle odlozili bouldery a já se Zuzkou jsme zase proběhli a prolezli jeskyně. Tady jsem do sebe lupnul tu zázračnou tobolku proti průjmu a od té doby mi bylo už jen líp. Navíc Libor vytáhnul čerstvý chleba s máslem a šunkou a to nám všem moc chutnalo. Vraceli jsme se zpět do depa na 3 místě cca 8 km a neustále jsme střídali běh s rychlou chůzí. Všichni jsme vydrželi bez větších potíží a byli jsme rozhodnutí vyrazit maximálně za půl hodiny na další etapu - MTB s vloženými disciplínami. Skoro by se nám to podařilo, ale zapomněl jsem nejprve průkaz a potom ještě startovní číslo a tak jsme se trošku zdrželi víc. Inu i mistr tesař si někdy utne J.
Libor vyrazil na kole jako šíp! Je to taky jeho královská disciplína. V kopcích zapřáhnul Zuzku a šetřil ji co nejvíc - jak sám říkal: "na ložiskách to jde, tam musíme Zuzku šetřit,!" a většinou ještě s dovětkem "jestli mi rozumíš!". Tak v těch chvílích byly síly vyrovnané a jeli jsme kupředu jako pěkný rychlovláček. Hodně nás povzbudilo a překvapilo, když už jsme byli těsně před první MTB kontrolou a potkali jsme Salomon, který vyrážel na trať cca 20-30 minut před námi. Zřejmě dýl dohledávali. Tak nás to vyhecovalo, že hned při odjezdu od kontroly jsme udělali menší chybu cca 10 minut.
Ale na CP9 , kde bylo už plavání, jsme byli opět v kontaktu s nimi. Plaval teprve jejich první závodník. Od nás šla první Zuzka, dokud prý jí je teplo. Byli jsme tam kolem 3 hodiny ranní, teplota vody byla určitě pod 15 stupňů a venku bylo 10. Takže než tam Zuza vlezla, bylo jí stejně zima. Ale odplavala statečně! Nezmrzla! Druhý šel Libor…Říkal, že když to odplavala Zuzka, tak že musí přece taky! První tři kola se ještě z vody ozýval, čtvrté kolo už ale byl potichu a když jsem po jeho pátém kole stál jako třetí na schůdcích já, říkám mu: "Libore poď, polez ven!" ale on se pořád křečovitě držel té tyče od zábradlí a nic neříkal. Viděl jsem, jak je úplně tuhej (jak žádnej druhej) a tak jsem ho vzal za druhou ruku a tahal jsem ho ven. On u toho jenom něco nejasně hekal, ale nakonec už stál ve vodě jen po kolena a já jsem do toho vlezl. Naštěstí mi studená voda nijak moc nevadí…snažil jsem se plavat co nejrychleji a hodně dýchat, ale v třetím okruhu mi začaly tuhnout ruce v předloktí a trochu i nohy. Bylo to hodně nepříjemný a byl jsem moc rád, když jsem pustil do vody posledního Toma, který měl možnost si předtím trošku zdřímnout.
Zuza a Libor jeli kousek dál k lezení, kde byl rozdělaný oheň na ohřátí. Já jsem čekal na Toma u bazénu a chodil jsem okolo zabalený do NRC folie. Klepal jsem se zimou, jak už dlouho ne. Pak ale Tom vylezl taky a mohli jsme jet k lezení. Nacpal jsem si kusy té folie pod oblečení přímo na tělo a musím říct, že to bylo skvělý. Hřálo to úplně perfektně a brzo mi bylo tak horko, že jsem to musel vyndat. Po lezení (se třemi horolezci v týmu je to opravdu žůžo!) jsme jeli hned dál, a protože 2 členové týmu Salomon do té vody nevlezli a neplavali, ocitli jsme se teď na 2 místě! Taky jsme se dozvěděli, že první tým Dánů odmítnul plavat a že je za to čeká penalizace 3 hodiny! Fakticky to znamenalo, že jsme rázem PRVNÍ!!! Protože ale Dánové byli cca 1,5 hodiny před námi, měli jsme výhodu jen asi 1,5 hodiny.
I na jedné z dalších kontrol se odstupy držely zhruba v těchto časech. Další plavání asi 4 hodiny po tom prvním přišlo v 7 ráno na Slapské přehradě. Cca 200 m přes přehradu s koly i batohy na nafouknutých pneumatikách. Voda byla teplejší než v tom koupališti, ale zase zelenější. Bál jsem se, abych zbytečně nepolknul ten bordel. Když jsme přeplavali, objevili se na druhém břehu Chaloupští, ale byli jinde, než měli být a museli start plavání ještě dohledávat. To už jsme ale neviděli a mazali jsme dál. Asi jsme neměli úplně ideální postupy, ale na CP 14 jsme dorazili dobře a i potom do depa.
Nejdřív jsme odsmyčkovali po stromech během cca 20ti minut a už jsme se chystali na následný výjezd na bruslích 10 km do kopce a trekking 30km. Dánům před námi smyčkování prý trvalo cca hodinu, takže jsme asi něco z jejich náskoku stáhli. Libor "Mechanik" mi ještě před startem musel utáhnout mnou lajdácky seřízené brusle a jeli jsme. Bál jsem se toho kopce víc, ale nebylo to tak strašné. Za 3 hodiny jsme byli nahoře (CP 15), přezuli jsme se a právě nás okolo míjeli "Kotykové" [Ekonom / Internet Billboard], kteří sjížděli dolů do depa.
Další 2 kontroly CP 16 a 17 jsme celkem dřeli. Neustále jsme střídali běh a chůzi až k pikovickému mostu, kde měli Dánové "čerpat" svou 3hodinovou penalizaci. Když jsme je tam míjeli, byli tam podle sdělení rozhodčí právě 1 hodinu. Znamenalo to, že máme k dobru 2 hodiny! To nas tak trochu uklidnilo a další postup na CP18 a 19 (Týnec nad S.) jsme znatelně zpomalili. Dorazili jsme tam sice první před 22 hodinou, ale Dánové nám to po tom svém odpočinku vrátili a byli tam asi 25 minut po nás! Potom kolem půl noci Kotyci a po nich ještě pozděj Chaloupští. Měli jsme tady tzv. noční zónu, takže všichni museli čekat na start další disciplíny "rafting - 20 km" do rána do 5:00 hod.
Protože se ale objevily ještě protesty proti rozhodnutí o nedostatečné penalizaci dánského týmu, svolal ředitel závodu jury na krátkou poradu. Výsledkem bylo, že penalizace byla ještě prodloužena o další 3:20 hod. My jsme měli teď náskok na Dány skoro 4 hodiny. Vyhrát už nemohli…ale mohli bojovat o další dobré umístění. Kotyci byli za námi něco kolem 2 hodin a Chaloupští cca 3 a půl.
Na raft jsme všichni skočili s malým zpožděním v 5:15. Tma byla jak v hrobě a tak se jelo dost pomalu. Taky bylo hrozně málo vody a neustále jsme dřeli o dno a tlačili raft po svých. Nicméně i tak se nám podařilo s Chaloupskými a Kotyky získat si náskok. My jsme teda ještě poslední kilometr - dva na raftu zabrali a byli jsme dole u mostu cca o pět miut dřív. Dánové měli už větší ztrátu.
Další kontrola byla na soutoku Vltavy a Sázavy na tzv. ostrohu - tj. na špici poloostrova kam se rozumně nedalo dostat jinak, než tam doplavat a zase odtud odplavat. Po krátkém zvažování jsme šli do toho v plné polní, protože jsme se nechtěli vracet přes Sázavu a zdržovat cestou přes most přes Vltavu. Plavali jsme tedy přes Sázavu a pak hned přes Vltavu a vylezli jsme rovnou u turistické zelené, které nás odváděla směrem k depu posledních cca 15km.
Do depa jsme dorazili stále na prvním místě a byli jsme hodně rádi, že nás Dánové nedostihli. Běžci totiž byli skvělí. Libor "Dříč" po tom plavání a máchání v raftu už měl té vody dost a projevilo se u něj podchlazení. Třepal se zimou, i když už zas bylo dopoledne, svítilo slunko a bylo pěkně. Taky se mu pár km před depem projevilo to prochladnutí do zánětu v noze. Ale nazastavilo ho to. Dopajdal statečně a čekala nás poslední etapa - MTBO 35 km. Tam tu nohu snášel mnohem líp, ale bolet ho musela jaxviňa, když jsme tlačili kola do nejetelného kopce. Byli jsme v depu jen cca 15 minut, prakticky si jisti svým vítězstvím a když jsme vyjížděli, přišli z treku Dánové i s Kotyky! Pak jsem udělal malou mapovou chybu v lese a Dánové nás dojeli… Oni hned přezuli boty a skočili na kola a jeli. V depu byli jen 5 minut! No nic. Několikrát jsme se v lese minuli, pak nám poodjeli a neviděli jsme je až do konce. Přijeli prý 12 minut před námi. To znamenalo, že i s původní 3 hodinovou penalizací bychom je porazili o 8 minut! Měli jsme na ně ještě totiž 20 minut náskok z noční zóny.
Splnilo se to, v co jsem osobně ani příliš nedoufal - opět jsme vyhráli! V loni to byl splněný tajný sen, letos ani nevím co. Vím jenom, že jsme byli všichni 4 perfektní a že to byl supr tým, se kterým bych chtěl závodit zas.
Dovětek: já jediný jsem v týmu nebyl horolezec a můžu zodpovědně říct, že být s horolezcem v týmu je velký zážitek; nic je nezastaví, všechno se dá vydržet a mají ohromně sil; když jsem je tak někdy poslouchal, jak si vypráví zážitky z těch svých "posraných horských expedic", nebo z nějakého toho "domácího polezeníčka v Tatrách či Alpách" říkal jsem si, že bych tam s nimi asi nikdy nešel; proč tam někde bušit cepínama do ledu nebo skály, když chci stavět stan? Proč viset zmrzlý někde laně, nebo stát dole a jistit? Proč chcát ve stanech v mrazu do pytlíků a pak to vylívat ven? Kdepak! To NE! Já raděj zůstanu někde tady dole doma a půjdu zas nějaký ten Adventure Race J!
Jo, a doufám, že Libor opravdu pochopil, že když je ročník 71, tak že je mu teprve 35 let. Sice mu třicátý šestý rok už jede, ale dovršil terpv 35! Je to prostě ještě mladík - jako já. To jsem se mu během závodu snažil objasnit J