Reportáže
„Nejtěžší závod na slunečné straně Alp“ aneb jak bylo ve Slovinsku – Adventure Race Slovenia 2007
Marek Navrátil
Do dějiště druhého závodu evropského poháru v Adventure Race, tedy do slovinského města Velenje, jsem dorazil už ve středu 20/7 brzo odpoledne. Vedro k zbláznění, no naštěstí vedle kempu bylo krásné jezero, tak jsem se několikrát zchladil. Další účastníci pomalu najížděli k večeru a poslední dokonce dorazili až další den ráno. Náš tým Tilak/OpavaNet byl v plné sestavě už večer ve středu. Mě, Toma Petrečka a Zuzku Kroutilovou doplnil tentokrát Petr Míl, protože náš dosavadní člen Libor Uher si „užíval“ pod K2 a bojoval o její zdolání (dnes už víme, že ji dobil!:))
Přijeli jsme takhle včas, protože první porada s kapitány byla plánovaná už ve středu večer. To jsme ale netušili, že budou následovat ještě další 3 podobné porady, kde se všecko znovu opakuje, a tak i ten, kdo přijede pár hodin před závodem, nakonec o nic nepřijde. Nakonec je možná i lepší jít až na tu poslední poradu, protože během těch předešlých sbírá organizátor dotazy závodníků a většinou si bere čas na odpověď do další porady. Odhadovali jsme, že sami přesně neví, co a jak bude a po našich dotazech se teprve dohodli a vydali stanovisko na další poradě ... zbytečně jsme tak promrhali dost času a sil:( Od začátku bylo vidět, že „kluci“ ze slovinského skauta a vůbec celá ta organizátorská parta kolem AR Slovenien jsou spíše manageři a marketingoví odborníci. Závod sice proběhl korektně, ale organizace doprovodných aktivit před a po závodě byla na vyšší úrovni než závod samotný.
V pátek ráno jsme předali všechen materiál a bedny do dep organizátorovi a v 10:00 měl být start. Těsně před tím ale byla ještě jakási hromadná rozcvička formou aerobiku pod širým nebem a reklamním stanem Salomon. Muzika řvala na celou pláž a pár závodníků skutečně poskakovalo do rytmu spolu s předcvičovatelkou. My normální jsme si spíš sedli do stínu a nanejvýš se protahovali. Start byl tedy zhruba v 10:10 a nikdo si s tím hlavu nelámal. To, že vlastně už běžel nám všem limit tratě, bylo tak nějak vedlejší.
První městský OB jsme proběhli za zhruba 40 minut a následovalo plavání v jezeře. Postupy byly povinné (ne formou scorelauf), a tak jsme všichni stupidně běželi za sebou. Motali jsme se tak někde mezi 5. - 10. místem, ale po plavání to bylo trochu lepší. Jezero to je velké, takže bych i věřil, že jsme naplavali slibovaných 1500 metrů. Naštěstí s ploutvemi to šlo rychleji, a tak za půl hodiny jsme to měli. Tady si vypil svůj kalich hořkosti Petr, který plavání nemusí a chvilku jsme na něj čekali. Rychle jsme se převlíkli na kola a vyrazili na první MTB etapu. Nebyla nijak dlouhá a vůbec v celém závodě mi přišlo MTB spíš jako přejíždění mezi disciplínami než skutečné etapy. Teď jsem začal popíjet svůj kalich zase já - během toho prvního OB a plavání jsem se trochu zahltil, a tak jsem teď bojoval sám se sebou zvlášť do kopců. Asi po 30ti km jsme přistáli u řeky, kde na nás čekaly kajaky. Mezitím jsme pochopili, že některé kontroly na mapě nejsou zakreslené přesně tam, kde ve skutečnosti jsou. Naštěstí většina kontrol byla s rozhodčími a ti se neschovávali, spíše ještě vyhlíželi závodníky, takže nebyl problém je nakonec najít. Co nejrychleji jsme předali kola, převlíkli se a skočili na kajaky. Boty na kolo jsme si raději vzali s sebou, protože jsme mysleli, že dole po kajacích zas pojedem na kolech ... pravda ale byla jiná, protože následoval treking a my jsme ty boty táhli celou dobu s sebou jak volové. Ještě že byly 4 porady...:) Kajaky byly takové ty plastové, těžké a nerozbitné, velmi stabilní. První půlku trati jsme projeli dobře až k mostu, kde se jumarovalo z lodi nahoru a zase dolů slanilo. Vody v řece bylo málo, a tak se občas muselo tlačit a přenášet. Po tom mostě se mi ale začalo zdát, že sedím nějak moc ve vodě. Jakoby do lodi teklo... Nejdřív se nám tomu s Petrem nechtělo věřit, ale když se začal pomalu ponořovat i Petr vepředu, došlo nám to. Ta loď byla děravá a teklo do ní! To byl pech! Už podruhé na závodech děravá loď! Vloni na podzim v Polsku a teď znova... Problém byl, že ta loď byla dutá a teklo dovnitř do ní! Tím se postupně nořila pod hladinu, až jsme měli její horní hranu pod vodou, ale stále jsme na ní seděli. Jenže už dřela o dno, nedala se ovládat a převracela se. „Naštěstí“ nás zezadu dojeli „Exiti“ – kluci z týmu Exit a vzali nám aspoň bágly. To nás odlehčilo a pomohlo trochu. Jinak jsme ale zbytek trati tlačili, táhli, nadávali a ztratili jsme aspoň 20 minut. Nicméně i tak jsme po doplutí do cíle etapy byly na 4. místě. Loď z řeky nešla vytáhnout, protože měla aspoň 300 kilo, takže jsme to nechali na organizátorech a spěchali se převléct na to kolo ... teda na trekking, jak jsme teď zjistili:) No nic – po chvilce jsme už šlapali a opět nadávali na tu smůlu s loděma. Když vám kvůli tomu utečou soupeři o dalších 20 minut, tak se to těžko v té špičce dohání. Ale byl to pořád teprve začátek závodu. Museli jsme teď od řeky dorazit na vložený OB (cca 11 km) do hor, který byl na speciálních OB mapách. Našli jsme to dobře a na trať OB jsem šel já s Petrem. Tom a Zuza si mohli odpočinout. My jsme si zatím hodinu a něco poběhali po lese okolo a našli 5 ob kontrol v místních „závrtech“. Pak už jsme mířili zase všichni čtyři dolů z hor do vesnice, kde se měnil treking na MTB. Kus postupu byl pěkně po lesní cestě mírně dolů, ale ta pak uhýbala jiným směrem a nezbylo, než zvolit přímý příkrý sestup jakýmsi průsekem asi 1 km, který ale už dávno zarostl. To byla pěkná prasárna, ale bylo to nejrychlejší a nejkratší. Pak jsme ještě po silnici přeběhli 2 km do vedlejší vesnice a u hospody nás čekaly kola. Dobrali jsme vodu a vyrazili nejprve pár km po silnici dolů podél řeky, abychom pak zahli na ten největší kopec v okolí. Začalo se smrákat a nás čekal výjezd asi hodinu a půl až dvě nahoru na horu do cca 1600 mnm. Dorazili jsme tam kolem půl jedenácté a byli jsme opravdu hotoví. Nestává se mi už moc často, že bych nějaký kopec nevyjel, ale tady jsem opravdu sesednul a tlačil spolu se Zuzkou. Bylo to nekonečné a bylo jasné, že je to ten moment, kdy jde i o psychickou prověrku. Tom s Petrem dorazili nahoru chvíli před námi a připravili se zatím na další vložený noční OB – cca 15 km. Já se Zuzou jsme si zatím mohli na tamní chatě odpočinout, pojíst a pospat. Na tomto místě se závod začal lámat, protože časový limit pro start OB tu byl celkem tvrdý a několik týmů to nezvládlo a dostalo zkrácenou trať. Další týmy se zase dlouho zdrželi na OB, kde třeba nenašli některou z kontrol, a tím se zařadili taky na konec výsledkové listiny. Naši kluci byli na tomto OB přes 3 hodiny, což nebylo špatné, ale první týmy to měly o 3/4 hodiny rychlejší:( Hlavně, že vše našli! Zatím jsem připravil vše pro to, abychom mohli co nejrychleji vyrazit dál – doplnil jsem bidony, nachystal jim jídlo a připravil kola. Takže ještě za tmy jsme vyrazili dál na kolech směrem k prvnímu depu. Postup byl dlouhý, vrstevnicovou cestou pod hřebenem asi 15 km, pak sjezd asi 5 km přes kontrolu do depa. Když se začalo rozednívat, přihnala se bouřka a pěkně jsme zmokli. Navíc ještě padaly chvíli kroupy, ale nebyli jsme úplně v centru té bouřky. Jenom nám byla pěkná kosa, tak jsme se zabalili na ten sjezd do NRC folii, což byl komfort!
Do depa jsme dorazili někdy kolem 8 ráno a zjistili jsme, že organizátor tady chvíli stopnul závod kvůli té bouřce a zrušil následující etapu na in-linech, která se jela místo toho na kolech. Všechny týmy, které tu byly před námi, vyrazili společně v 7:00. My jsme vyrazili kolem půl 9 za nimi. Po pár km na kole na nás čekal první VH treking s kopci kolem 2100 mnm. Když jsme se blížili k těm skalám, nechtělo se nám věřit, že to jde jen tak přelézt, ale nakonec nás cesta provedla feratami až nahoru. Během výstupu jsme došli první nějaký tým a pak nahoře jsme zas dorazili naše Exiti, kteří už měli zkrácenou trať. Postup šel pak ještě dál a výš přes vrcholy do Kamnišskeho sedla (1800 mnm). Odtud pak jsme klesali do cca 600 mnm k horské říčce, kde mělo být vložené plavání v neoprenu s autoduší. Sestup nám zase připadal nekonečný. Příkré klesání, které by u nás v Čechách mohlo trvat tak nanejvýš 20-30 minut, tady trvalo hodinu a půl! Pořád dolů a naproti vám jdou matky s dětmi, důchodci, tlustí i hubení a říkáte si jak je možné, že se tam ti lidi vyhrabali... A kam až chtějí dojít? To jsem nepochopil.
Plavání nám ale zrušili – ani pořádně nevím proč a trochu mě to mrzelo, protože to bývá příjemná změna na nohy a vůbec celý tělo. Tak jsme hupli zas na kola a podél řeky sjížděli k vloženému slaňování. To nám ale taky zrušili – prý týmy před námi neměli s sebou výbavu, protože ji měli ve věcech, které měli u toho plavání, a to jim tam organizátor nepřivezl, protože to plavání zrušil! No to byl pakec! My jsme si lezení táhli s sebou celou dobu, a proto jsme ho teď měli a dožadovali se toho slaňování celkem vehementně. Doufali jsme, že by nás to mohlo posunout ve výsledcích výš, kdybychom splnili i tuhle disciplínu. Ale bohužel nám to nepomohlo, lozit nám nedovolili, a tak jsme jeli dál na další kontrolu, kde zas byla změna na treking. Tenhle postup byl jeden z mála, kde jsme trochu víc hledali cestu. Mapa tady neodpovídala příliš skutečným cestám, což ale byla výjimka. Jinak dost „seděla“. Tady jsme i tlačili lesíkem a do kopce přes louky, až jsme narazili na hlavní cestu, kterou jsme hledali. Na kontrolu jsme dorazili někdy po 5 odpoledne, zjistili jsme, že první 3 týmy před námi jsou přes 3 hodiny a dost spolu bojují. Naši Nutrendi a slovinská Lima byly spolu na 1. - 2. místě a 3. francouzsko-kanadská Quechua hodinu za nimi. Znamenalo to, že mají určitě vysoké tempo a motivaci, takže je těžko budem dohánět. Taky to ale zvyšovalo riziko, že se něco někomu může přihodit, protože s nastupující únavou stoupe i riziko usnutí, zranění atp... Nikomu jsme to samozřejmě nepřáli a zvlášť ne našim Nutrendů, ale o tomhle tento závod taky je. Nakonec být na 4. místě v této konkurenci nebylo tak špatné. Pokud bychom závod dokončili, nikdo by nám už 4. místo nemohl vzít, protože každý z týmů za námi už měl vynechanou alespoň jednu kontrolu. Byli jsme tedy relativně v klidu a pohodě. Na trek jsme ale chtěli vyrazit co nejdříve za světla, abychom toho taky co nejvíce za světla stihli. První kontrola treku byla hodně snadná a vzhledem k tomu, že od ní na druhou kontrolu se šlo cca 3 km po stejné asfaltové cestě směrem zpět, řekl bych i stupidní a blbě postavená. Až potom nás čekalo odbočení do horského údolí, kterým jsme stoupali další 2 km, než jsme přišli na lesní cestu. Ta nás zavedla do vedlejší vesnice na asfaltku a ta zase k červené značce, která vedla až k další kontrole. Od té vesnice už jsme měli bohužel zas tmu, takže hledání červené bylo dost nepříjemná věc. Kdo zná způsob značení v těchto končinách, ten ví, že značení u nás v Česku je nesrovnatelně přehlednější – lepší. Několikrát jsme v těch lesích zaváhali, kudy jde vlastně ta správná cesta, což nás stálo zase nějakou půlhodinu času. Navíc v mapě máte jenom jednu červenou cestu a v reálu vidíte i 2, 3 křižovatky a červené cesty se vesele kříží a míjí. Divíte se tomu tak dlouho, dokud nepřestanete a nesmíříte se s tím. Škoda, že nepoužívají i jiné barvy... Trochu jsme to ale čekali a tak jsme zachovali chladnou hlavu a drželi svůj směr, dokud jsme kontrolu nenašli. Byla to jedna z mála těžších kontrol, které na tomto závodě byly – jinak vše spíš mapově jednoduché. Další kontrola treku byla zase dole pod kopcema blízko místa, kudy jsme předtím jeli na kole. Takže jsme ji našli opět snadno a čekal nás poslední postup, stejný jako jsme předtím jeli na kole na start tohoto treku – protože tam byl i cíl treku. Prostě zase chytře postavené...:( Během toho posledního postupu jsme začali trochu usínat. Bylo asi kolem 2 hod. v noci, měli jsme za sebou 40 hodinu závodu, a to vždycky začíná tahle krize. Jde to ještě zlomit, pokud je to nutné, ale nás nic moc nenutilo. Dali jsme si tedy za cíl dojít aspoň do cíle treku a tam se chvilku vyspat. Snažili jsme se udržet v bdělosti hraním různých „připitomělých“ slovních her a hádanek, což se nakonec povedlo. Před 4 ráno jsme byli v cíli treku a na 30 minut jsme zalezli pod NRC folie a spali. Díky tomu, že se rozednívá tak brzo, vstávalo se nám líp. Čekal nás opět přejezd cca 25 km na MTB do druhého depa, kde byl stop time v 7:00. Proto jsem chtěl mít alespoň 2 hodiny na přesun. Postup byl stále po silnici, podél řeky, nejprve chvíli rovinka a pak pořád mírné stoupání, nakonec větší stoupání k úpatí hor. Odpočinek nám pomohl, a tak jsme jeli dost svižně. Rozednělo se a počasí bylo fajn, takže jsme byli po půl sedmé v depu. Nicméně pořadatelé už všechno balili, stany byly zbořené a jen naše bedny nám nechali vedle. V tom zmatku kolem jsem tam někomu z nich ukradnul velký šunkový čerstvý sendvič! To byla lahoda, protože celou cestu jsme moc sendvičů nepojedli, i když jsme si jich nachystali dost. Jenže se nám nějak zkazily, a tak se sežrat opravu nedaly. Jeden jsem risknul a půl dne mi pak bylo blbě:) Jeli jsme hlavně na sladké tyčinky, oplatky, ovoce a taky naštěstí jsme měli možnost si koupit na jedné chatě polívky a guláše.
Teď nás čekal vysokohorský treking, asi 25km, vrcholy opět kolem 2000 mnm. První kontrola měla limit 8:00 a byla dost vysoko, vzhledem k tomu, že jsme stáli dole pod horama - byla to Češka koča. Museli jsme teď bojovat trochu s časem, aby nás náhodou organizátor nestopnul a neposlal někde kratší cestou. To už jsme opravdu nechtěli, když jsme si to mohli v klidu užít a dojít nejhůř 4tí. Kolem čtvrt na 8 jsme vyrazili a přidal se k nám nějaký osamocený Ital, kterému se totálně rozpadl tým, ale on chtěl jít dál. Vzhledem k tomu, že půl noci v depu prospal, byl fyzicky dost aktivní. Ale s mapou to teda nějak neuměl. Z počátku se nás chvíli držel, pak odběhl dopředu, potom zas přiběhl odněkud ze strany, zas nám utekl, pak se zas odněkud objevil a tak se tam chudák motal. Aspoň nás celkem pobavil:) Na tu „koču“ jsme přišli po 8mé, ale nic se nedělo. Pustili nás dál, vzhledem k tomu, že teď byl přechod hlavního hřebene a časový limit byl na něj 6ti hodinový – tzn. hodně velkorysý. Zvládli jsme to za 4 hodiny, a tak jsme na druhou stranu hor dorazili opět s více než hodinovou rezervou oproti limitu. U nějakého hotýlku jsme obouvali konečně brusle na 12 km bruslení a mezi řečí jsme od pořadatele zjistili, že Nutrend odstoupil ze závodu! Prý kvůli žaludečním nevolnostem jednoho člena odstoupili na hřebenech...! Teď se to v nás mísilo! Pocit štěstí, že už jsme na 3 místě s pocitem smutku nad tím, že to schytali právě naši Nutrendi. Jakoby to nemohli odnést ti Francouzi nebo Slovinci:) Několikrát jsme se ujišťovali, že je to skutečně tak, ale pořadatel to potvrdil. Nutrendi jsou OUT! Bruslili jsme teď mírně dolů po silničce, opět podél říčky a brzo jsme dostihli jakýsi tým, který měl s bruslením opravdu „plné ruce práce“. Na Zuzce bylo vidět, že poctivě trénovala techniku bruslení, protože jí to šlo o mnoho líp než dřív. Po půl hodince jsme byli v místě, odkud se šlo do jeskyně jeskyňařit. V týmu bylo veselo, protože se zdálo reálné, že opravdu budem na bedně! A vo tom to je! Dovolili jsme si tedy v jeskyni poslat pro kontrolu Zuzku, protože je přece jenom nejmenší:) Teda k takové malé sloji jsme dorazili všichni, ale finální dohledávku a cvaknutí už bylo na ní. Nakonec to byla slepá sloj, takže nehrozilo, že by se někde ztratila:)
Pak jsme na silnici zase na bruslích dojeli kousek níž ke slaňování. Byla to fakt vysoká skalka nad řekou – tak 80 metrů. Vylezli jsme zezadu na ní a slanili pomocí povinných gri-gri dolů do řeky – naštěstí bylo málo vody. Osobně jsem s gri-gri slaňoval poprvé, takže jsem šel trošku do neznáma, ale je to v podstatě jednodušší a jistější než s osmou, tak to proběhlo hladce. O ostatních svých 3 horolezcích v týmu nemusím psát nic – tam se to neřešilo.
Bylo kolem 2 odpoledne, když jsme z bruslí přesedali zas o kousek níž na kola a čekal nás poslední přejezd cca 35 km do cíle. Diskuze v týmu se vedla už delší dobu i kolem toho, kdy asi budeme v cíli. Já jsem to už tak od půlky závodu tajně odhadoval na 55 hodin – tzn. že budem zpět kolem 17:00 v neděli. Teď bylo jasné, že to stihnem a dokonce i o něco dřív. Zmiňuju to proto, že bych teď už ani nijak moc nespěchal, ale nevím proč – Tom a Petr jeli zas jak šílení! Zuza stíhala a tak mi nezbylo než stíhat taky. První 15 - 20 km jsme sjížděli mírně údolím, a to byl fakt hukot. Pořád minimálně 30tkou po dvou dnech závodění... Taky jsme dojeli zas toho Itala, co se kolem nás předtím motal, a ten se na nás zavěsil. Potom byl ještě výjezd mírnějších kopců před Velenje a sjezd do Velenje – celkový čas 54:14 hod. Třetí místo, plno slávy!:-) Zjistili jsme, že Nutrendi nevzdali na vysokohorském treku, ale na tom vloženém, co byl v noci předtím, a že nevzdali kvůli žaludečním problémům, ale kvůli zánětu šlach kolem kotníku, co měl Pavel Štryncl... Takže vše bylo trochu jinak, ale výsledek stejný... Nutrendi už byli na cestě zpět domů, takže jsme to oslavili s Exiti, trošku se prospali a jeli co nejdřív taky zpět. V pondělí jsme totiž museli všichni zas do práce... A teď nás čeká v srpnu český AR – hory tu sice nemáme takové, ale dřina je to taky parádní. Tak se zas těšíme:) Přijeďte to taky zkusit!