Reportáže
TILAK / OpavaNet - zpráva ze závodu Český Adventure Race 2007
Marek Navrátil
Je srpen a blíží se český AR – pro nás taky poslední AR v rámci poháru Euroadventure.net tohoto roku. Původně měl být ještě v říjnu německý AR, ale ten se letos nekoná a bůh ví, jestli ještě někdy bude. Cílů bylo tedy hned několik – zaprvé obhajovat 1. místo z posledních dvou ročníků českého AR a zadruhé obhajovat 1. místo z loňského ročníku Euroadventure. První cíl se zdál být docela těžký, protože vyhrát závod přece jen není snadné. Naproti tomu druhý cíl už byl reálnější po prvních třech závodech poháru Euroadventure tohoto roku, protože jsme už v té době nasbírali proti ostatním soupeřům o něco víc bodů. K tomu nám „stačilo“ dokončit český AR na 4 místě. Ale dost kalkulací!
Na startu na nás čekalo soupeřů víc než dost. Spolu s několika českými ještě týmy z Francie, Finska, Estonska, Dánska. My jsme měli v týmu nováčka Aleše Dytrta, jinak ale zkušeného sportsmana, kterému ještě chyběl zářez na pažbě z účasti na AR. Dobře jsme ho už předem připravovali na vysokou psychickou a fyzickou náročnost, ale řeči ještě nikdy nikomu nepomohli tak, jako přímý zážitek. Doufal jsem, že Aleš závod zvládne. Věděl jsem, že bude potřebovat asi víc pomoct hlavně psychicky a naštěstí to dobře dopadlo – podle plánu.
Od začátku závodu byla úplná pravda to, na co organizátor upozorňoval už před závodem – že bude důležité udělat hodně správných rozhodnutí jak postupovat. Jen jsme všichni koukali, jak nám Finové uplavali na svých Nokia 3110 nafukovacích matracích. My jsme se svými loďáky, ploutvemi a přezouváním do botů proti nim vždycky trochu času ztratili. Při běhu se jim sice ty lehátka nenesly tak dobře, takže jsme je trošku stahovali, ale na delších plaveckých úsecích nám zas víc ujeli. Tak jsme s nimi bojovali celé dvě první hodiny a při přezouvání do bruslí měli náskok asi 20 minut.
Náš Aleš je lyžař biatlonista od pradávna a tak jsme doufali, že bychom mohli Finy trochu stáhnout. Aleš jel skutečně skvěle, táhnul Zuzku a já s Tomem jsme jeli skoro svoje maximum. Finové byli ale na bruslích dobří taky a tak jsme se po dojezdu z bruslí museli smířit s tím, že rozdíl mezi námi se nezměnil. Hned jsme pokračovali v treku s plaváním a tam zas ještě díky svým lehátkům zvýšili svůj náskok na cca 40 minut.
Teď nás čekaly kanoe 25 km s vloženým OB 10 km. Finové byli v depu opravdu jen pár minutek, ale říkali jsme si, že teď budeme určitě lepší. Ovšem naše dvoulistá pádla nám proti finským jednolistým moc nepomohla. Aleš je taky supr vodák a tak nám kanoe jely skvěle. Ale to i Finům. Kilometry ubíhaly, pak jsme přistáli a během hodiny odběhli vložený OB a náskok Finů se stále příliš neměnil. Naopak tím, že jsme v depu byli asi o pět minut dýl, se ještě zvětšil. Aleš dřel jako kůň, my ostatní taky, ale ukázalo se, že trať kanoe je delší, než podle itineráře. Proto jsme nakonec tempo trochu snížili, abychom to nepřehnali a nedošlo k nějakému výpadku. Tady Aleš potřeboval podpořit a ujistit, že každý si svou krizi projde a nebude jen jedna.
Pak už následovala dlouhá MTB etapa. Finové byli v depu prý zase o něco kratší dobu, ale nechtěli jsme nic podcenit a tak jsme tomu dali tolik času, kolik bylo nezbytně třeba. Nakonec se to ukázalo jako moudré, protože na kole jsme jeli poměrně ostře a při příjezdu pod první mtb kontrolu jsme míjeli Finy, kteří odjížděli. Náskok jsme stáhli z hodiny na půlhodinu! To bylo hned veselejší! Tady se nás ale „to sportovní štěstíčko“ nedrželo, jak bychom chtěli. Při seběhu k jeskyni Aleš škobrtnul o nějakej šutr a probudilo mu to starší poranění kotníku. Nebyl na tom nějak hrozně zle, ale říkal jsem si, ať si chvíli odpočine, zklidní to a já dojdu do té jeskyně cvaknout. Dole ale byli rozhodčí, kteří trvali na tom, že bude muset Aleš dojít dolů taky, jinak by nás čekala pravděpodobně nějaká penalizačka. A to jsme nechtěli dopustit. Jeden z rozhodčích mi ještě šel zpátky nahoru pomoct s Alešem, abych ho prý netáhnul sám. Ale Aleš už byl celkem rozhýbaný a dopajdal tam sám. Pak mu to prý ještě něčím zalepili nebo převázali a pokračoval dál. Blbý bylo, že nás to zdrželo a tak jsme z staženého náskoku na Finy zas asi něco ztratili.
Tak jsme se řítili dál noční krajinou ke kontrole „na ostrově“. Dohodli jsme se s Tomem, že tam spolu doplavem a Zuza s Alešem počkají na „pevnině“. Finové zas zrovna odjížděli a tak se zdálo, že jsme za nimi opravdu kousek! Vysvlíkli jsme se do naha a šli do vody, která postupně stoupala až jsme ji měli skoro po prsa a bahna po kolena. Ale dalo se pořád jít a tak jsme to celé přešli a vůbec neplavali. Myslel jsem si, že kontrola půjde hned vidět, že jde hlavně o to přeplavání – cvakneš a jedeš. Ale kdepak…kontrolu bylo ještě třeba hledat! A co my tam teď bosky a nazí! A bez mapy! J Věděl jsem, že kontrola má být někde na pravé straně ostrova, ale tam na břehu nikde nic. Tak jsme zašli kousek do lesa, do trní – do vnitrozemí. Nohy rozpíchané, dodrané, chodidla plný ostnů od ostružiní – těch nadávek, co jsem pronesl – ani nevím. Tak jsme se tam s Tomem drbali snad 20 minut, než Zuzce a Alešovi na protibřehu došla trpělivost a ozvali se.
Už jsme měli ostrov obejitý skoro z půlky a zjistili jsme, že se k němu z jedné strany dá dojít i pěšky, protože tam to bylo vyschlé. Tak jsme oba zavolali k nám ať nám pomůžou a vezmou tu mapu. Na ní jsme se opět přesvědčili, že kontrola má být na pravém výběžku a tak jsme soustředili naše síly tam. Nakonec po chvíli jsme ji tam našli zašitou z druhé strany té špičky ostrova, na té opačné straně, než byla vidět z břehu… Už jsem byl dost nervózní, protože teď jsme fakt ztratili snad 3/4 hodiny a dokonce týmy za námi nás určitě dotahovali. Teď jsme jim ještě mohli ukázat, kde kontrola na ostrově je a tak jsem vydal pokyn se rozejít po celé šířce ostrova a vracet se odevšud. Pokud to půjde, tak zhasnout čelovky. No a taky jo, jak jsme už vylezli na břeh, přijeli kluci Chaloupští a chvíli za nimi myslím Ekonomové. Smáli se nám s Tomem, že jako naháči tam strašíme, nebo tak něco – škoda, že jsem je pak neviděl… Prý tam byli snad ještě dýl než my! .-) Ale je fakt, že lítat skoro hodinu venku nahej v noci kolem rybníka s čelovkou na hlavě…to se hned tak v normálním životě nepovede. To jsem si opravdu užil jako zvrhlík a nakonec kdyby to někdo neznalý věci viděl, mohl si říct, že se tam snad honí dva teplouši po ostrově J.
Vyrazili jsme dál a čekalo nás slanění z mostu a zpět jumarování. 40 metrů, slušná vzdálenost na jumarování. Přijeli jsme tam a Finové tam pořád byli. Dobrá zpráva. Trvalo nám to necelou hodinku a Finům asi o půl hodiny dýl, takže jsme zas něco stáhli. Škoda, jenom těch ztracených minut na minulých kontrolách – už bysme odjížděli před nimi, to se vsadím! I Aleš, který tady jumaroval poprvé v životě, to zvládnul dobře a za 15 minut byl nahoře. Po nás hodinku přijeli Ekonomové a po nich hned opět Chaloupky. Tak se tam na Ostrově taky pěkně zdrželi.
Potom jsme postupovali dál bez problémů až k tzv. říční kose, odkud se mělo plavat přes soutok Lužnice a Vltavy. Taky jsme se mohli pár km vrátit do kopce a dalších pár km objet přes Týn n.V., ale to se nám nechtělo a asi by to bylo pomalejší. Byli jsme tam někdy před 5tou ranní a možná, že to tak bylo lepší, protože jsme neviděli ty sračky v řece. Bylo to tam místy fakt jako stoka a ne řeka…no raději na to zapomenout a věnovat se cestě do depa B. Teď už za světla, posledních 15-20 km do první zastávky v depu B. Přifičeli jsme tam a první zpráva, kterou jsme dostali byla, že Finové jsou před námi kolem 45 minut. A že v depu byli sotva 20 minut a frčeli pryč.
Nebyli jsme tam o nic moc dýl, ale až k silnici jsme šli pěšky a Finové, jak se později ukázalo, skoro všechno jeli na bruslích – prostě čuňata. Tak získávali cenné minutky. Potom jsme dobruslili k Žižkovi, tam jsme opět přezouvali a potkali jsme je, jak odjíždí z bruslení. Okruh jsme objeli za asi 50 minut, ale zase jsme přezouvali, abychom došli k vojevůdci, takže to byl pěknej vopruz. Při chůzi nás s Tomem pěkně bolely rozedřené chodidla z ostrova, takže bruslení v následující etapě bylo víc než příjemnou disciplínou. Silničky byly poměrně pěkný a cesta ubíhala, za chvíli jsme stáli pod kopcem s kontrolou tuším 26. Brusle jsme přezuli a hodili někam do příkopu, abychom si je zas za půl hodiny mohli obout po návratu od kontroly. Pak jsme trochu víc objížděli přes vesničky k další kontrole a dali jsme asi 15 minut voraz u jednoho obchůdku – ranní nanuky, koly, vody, banány nám přišly hodně vhod. Finové si cestu zkrátili kolem trati po jakési cyklostezce a tak na nás teď získali přes 20 minut. Na další kontrole byli před náma necelou hodinu a půl….Podle rozhodčích na kontrolách jednou brusle měli, pak zas ne, jednou na nich jeli nejetelné úseky, pak na nich nejeli z poslední kontroly do depa B, kde byla krásná cesta a zas jsme jim půlhodinu vrátili my. Já jsem tady v tom úseku prostě nepochopil, co a jak dělali. Celé se mi to zdálo nějaké pomatené a nechápu, kde brusle nechali, jak se k nim vraceli a proč na nich nejeli do toho depa…! No nic, to už je pryč, tak to asi nemá cenu řešit.
Z depa jsme teď vyráželi na bike a hned po pár km bylo vložené lezení. Slezli jsme všechno, Tom ty 2 nejtěžší cesty, Zuzka dvě snazší, já další dvě jednodušší 5tky a Aleš ty nejlehčí dvě dvoj-trojky. Byl na tom teď trochu mizerně a potřeboval chvíli odpočinout, tak si mezi naším lezením lehnul, aby se „zvetil“. Finové před námi běhali i trestný úsek, takže jsme malinko zas stáhli, ale to netrvalo dlouho. Hned jen co jsme projeli přes Písek, strhla se taková šílená bouřka s kroupama, že jsme museli zastavit na chvíli v autobusobudce. Jinak bysme myslím v klidu nepřežili. Kroupy jako „švestičky z naší zahrádky“, rozbíjely auta okolo a nikdo nevěděl, kam se schovat se svým motomiláčkem. Říkali jsme si, že teď musí stát všichni a hned jak přejdou kroupy, pojedem dál, ať stáhneme na soupeře co nejvíc. Pravda ale byla mnohem drsnější – to MY jsme byli jediní, kteří stáli, protože v jiných místech kroupy nepadaly! Fině jedny „sfinský“ byli prý v dešti a stát nemuseli, týmy za náma prý taky ne L. Takže jsme ztratili aspoň půl hodiny. To se ukázalo hned u Zvíkovského mostu, protože tam před námi Fini byli skoro 2 hodiny.
Tak to zůstalo i na 20 km vzdáleném vloženém „blbnutí v lomu“. Nejvíc si tu v tom dešti a tmě (byli jsme tam mezi 23 a 01) užil Aleš a Tom, který mu musel pomáhat na šikmém jumarování. Trvalo nám to tam hodně dlouho a příjemně mně pak překvapilo, když jsme zjistili, že jsme tu na Finy nic neztratili – kromě dalších 8 minut. Cestu do depa A jsme zvládli v pohodě, proti zimě jsme se bránili NRC foliema přímo na těle a tak se to dalo zvládnout supr i když s menším šustěním při každém pohybu. V depu nás čekaly opičiny na vysokých lanech, tak jsme se na ně hned vrhli – jakoby toho blbnutí ve vzduchu bylo předtím málo. Aspoň že teď už nepršelo. Tom a Zuza to slezli v poho, pak Aleš se chvíli trápil na kříži a slanění, kdy mu spadla vtipně osma na zem. No když to děláte poprvé, není se co divit. Já jsem aspoň za ním nemusel tak spěchat, na kříži jsem taky povisel a chvíli za ním už jsem byl zas na zemi mezi svými.
Jaká to byla úleva, když jsme si uvědomili, že nás čeká poslední trek! Finy jsme zas při našem příjezdu do depa minuli když odcházeli, lana jsme odlezli asi za hodinu a tak to teď vypadalo, že náskok je zase pod 2 hodiny. Chtěli jsme jim tu poslední etapu aspoň trochu znepříjemnit a zatlačit na ně, tak jsme se rychle převlíkli a šli za nima. Problém byl, že po chvíli jsme s Tomem začali usínat a oba jsme měli mapu. Nějakou půlhodinu se to tak vleklo, nohy se mi po cestě podlamovali což mně zas budilo. Vtom ve mně hrklo nějak víc, protože jsem si uvědomil, že jsme někde a já nevím kde! Krátký pohled do mapy ujasnil, že jsme asi 500 metrů jiným směrem v té dědině a nic moc se nestalo. Ale vzbudilo nás to a pak už jsme si dali pozor.
Cépéčka 36,37 jsme našli celkem v klidu a pak nás zas čekalo plavání k cépéčku 38 na mostě Zvíkově. Obcházet totiž dalších 5 km navíc kolem přehrady se nám fakt nechtělo. Tak jsme ráno stáli na břehu a před námi nad hladinou cáry mlhy. Naštěstí ne tak husté a tak směr plavání byl jasný. Bylo by to zase ještě hezčí zpestření, kdyby byla čistější voda. Ale ty zelené řasy na povrchu nabádali k pozornosti abychom to zbytečně nepolykali. Finové před námi šli stejně, jak se ukázalo podle odházených odpadků na pěšině skrz hradní prostory. Ale třeba jim ty obaly od easy crunchu jen nedopatřením vypadly z batohu…J. Od tohoto okamžiku už jsme se opravdu jenom vraceli domů, do depa. Pookřáli jsme všichni a Aleš asi dvojnásob. Všichni jsme byli vcelku v pořádku, počasí teď přálo „výletům“ a tak nálada byla dobrá. Po plavání jsme dokonce byli tak uvolnění, že jsme i opět začali rovné úseky běhat. Naštěstí jsme byli brzo zas v kopečcích kolem přehrady a tak jsme zas jen chodili. Soutok potoků na cépéčku 39 jsme chvilku hledali ale nebyla to žádná tragédie. Další a poslední cépé 40 na vrcholu a průseku si mapově vzala na starost Zuzka, která jinak mapu za závod moc nevidí – aby si to užila. Šlo jí to dobře, žádné velké váhání a dokonce mi namapovala praváka „jak nohu“. Dal jsem ho rozhodčím na kontrole, protože jednak byli zklamaní, že za celý den nic nenašli a druhak před náma bylo ještě poslední přeplavání přehrady z Orlíku asi 500 metrů do Radavy.
Pěšky okolo by to znamenalo aspoň 10 km navíc a to by udělal „pouhý bloud“. I když i takoví se našli, jak se po závodě ukázalo, kteří to obcházeli a ještě zabloudili (chudáci)! Při přeplavání se Tom rozhodl plavat zase úplně nahej, jako jsme plavali dřív. Ale jinak to už nikoho z nás nenapadlo a byli jsme rádi. Na druhém břehu totiž stáli fotografové a filmaři! Čekali na své záběry a dočkali se. Tom si nakonec odněkud z batohu vytáhl nějaké gatě a ještě ve vodě si je oblíknul, aby vylezl bez pohoršení. Pak jsme ještě na břehu zahráli pár postojů ale i akčnějších scének do kamery (běh za autem s kameramanem…) a když odjeli, doplazili jsme se už nějak do cíle poslední kilometřík. Čas 50 hodin 18 minut je dobrý, ale asi o hodinu a 50 minut horší než měli Finové. Takže jsme letos druzí, velmi spokojení a rádi za to, že před námi byli jen ti Finové.
Díky celému týmu jsme dokázali obhájit postavení na špici u nás. Taky náš nováček Aleš Dytrt prokázal hodně fyzických sil, psychické odolnosti a rozumu, když se nesnažil objevit sám znovu Ameriku ale v mnoha věcech se spolehnul na zkušenosti nás ostatních.
Závod to byl atraktivní, zajímavý, v hezkým prostředí s možností naučit se něco nového i pro nás, kteří máme za sebou podobných závodů několik. To se cení a proto se těšíme zas na další ročník.