Reportáže
" tak co jste zase po... "
Jirka Lorenc
Toto je první věta, kterou mě vždy příjemně pohladí má milá žena, když hned po závodě volám domů jak jsme dopadli. Tentokráte, leč již připraven na tuto první záludnou otázku, jsem nějak nedokázal najít odpověď co jsme to vlastně po..., byť jsme skončili až 11.. Celej závod se pro nás vyvíjel tak nějak až moc hezky a dobře až najednou ..., ale všechno popořádku.
Je sobota přesně týden před odletem. Místo plánovaného ladění formy doma baštím antibiotika a nevím jakou část těla dřív strčit do záchodu. Jen si říkám, hůř už snad bejt ani nemůže. Uklidňúju se tím, že fyzička snad do kanálu neodplavala a pomalu se začínám připravovat a snad i těšit. Celej tejden se snažim jíst na co přijdu, ale veškerá snaha marná, všechno jde hned ven. Tak nějak kalkuluju s tím, že tady pomůže už jen NUTREND a nechávám to osudu. V pátek vypukl ten pravý odjezdový shon. Ráno jsem vyzvedl naše doprovodné vozidlo (tímto děkuji mému dlouholetému kamarádovi Pavlovi Pfingstnerovi za půjčení) a vyrazil naložit všechny věci na závod. Velikost auta mě uklidňuje, že se tam věci pro dva týmy musí vejít, když však s Tomášem plněním zavazadlového prostoru několikanásobně zvedáme cenu dodávky, ne jednou musíme řešit rébus podobný hře tetris. Pořád nechápem, že nám stačí naše 4 bedny, zato tilaci ke svým maxi bednám přidali ještě asi tisíc loďáků, taštiček a pytlíků. No cca v 16:00 je naloženo a auto s naším doprovodem je připraveno vyrazit. Doprovod činí Tomáš Janeček (drouhou přezdívkou Mediátor, ta první je nepublikovatelná) a naše dvě dobré duše Michal a Šárka. Zatímco zbytek týmu u Toma doma třídí věci, které jsme dostali na závod, já pádím domů si ještě užít rodinu.
V sobotu v poledne se všichni scházíme na letišti, vše probíhá v pohodě snad jen na to, že místo přímého letu máme mezipřistání v Budapešti, kde musíme tvrdnout, než letadlo dotankuje a pak už hurá do Lisabonu. Z lisabonského letiště nás organizátoři převezli do našeho dočasného domava, kterým byl hotelový komplex Vila Bicuda. Takový ubytování si nechám líbit. Velkej obejvák, dvě ložnice s vlastní koupelnou, plně vybavená kuchyň, teráska s výhledem na bazén, každej den úklid... no prostě paráda. Náše doprovodné auto k našemu překvapení již na nás čekalo, tak jsme si již první večer mohli plně vychutnat loky dovezeného plzeňského. Oba týmy jsme se sešli v našem luxusním bejváku, trochu si poslechli Talibanovejch injekčních příhod z K2 a odebrali se do prostorných ložnic spát. V této idylce jsme strávili krásné tři předzávodní dny, kdy jsme si stihli zajít zalézt na místní útesy na pobřeží, odladit mouchy na kolečkových bruslích a kolech, trochu se proběhnout a ponakupovat jídlo potřebné na závod. Jeden večer jsme si zpestřili projekcí filmu Maléry pana účetního. Některé fragmenty komedie nás oslovily tak, že nás poté dialogy z tohoto vrcholného díla italské kinematografie provázely a bavily celý závod.
Ten pravej hukot začal ve středu, zaregistrovat se, připravit jídlo, zabalit věci do beden, hlavně na nic nazapomenout. Začínam bejt pěkně nervózní. Přeci jen to je můj první závod, za reprezentaci a náš záchod to začíná docela pociťovat. Blouďas mě na dálku uklidňuje, že aspoň budu lehkej na gumě, tak se tomu nijak nebráním. Kolem 6 večer vyrážíme na předzávodní míting. Míting se díky některým trochu natvrdlejším závodníkům mění na brejnstorming a tak se mírně protahuje. První závodní překvapení se tedy od organizátorů dozvídáme s mírným zpožděním, což už nás po pár dnech strávených zde zas až tolik neudivuje. Tímto překvapením byl systém prologu závodu. Nejdřív jsem vůbec nechápal vo co jako komu de, ale když jsem viděl Křižáka že je ve vobraze tak jsem se uklidnil a rozhod se dělat všechno jako on (přece nebudu za blba). Po chvíli jsem pochopil. Dostali jsme ortofotomapu části města rozdělenou na čtverce a pomocí otázek, na který v daném čtverci mapy musíme najít odpověď hrajeme hru lodě. Běháme po městě jak šulíni, čumíme do zahrad a sochám pod sukně, ale stále trefujeme jenom prázdný pole. Když je náš finální účet dvě trefený lodě, jdu zkusit ještě střílet od boku. Musím vypadat jako úplnej trotl, když na otázku jakou barvu má mít komín u domu 193 odpovídám bez mrknutí oka bílou a on je v reálu červenej, ale přináší to svý ovoce. Ze sedmi střel na slepo trefujeme, že se před školkou dá hrát fotbal, tak máme další loď navíc a tím pádem cca 15 místo a půlhodinu ztráty na prvního. Jdeme spát. Tedy ještě něco pojíst, předat bedny, pádla, neoprény organizátorům a do postele.
Ve čtvrtek ráno jsme se na start dovezli na kolech, tam je předali pořadatelům, přezuli se do bruslí a .... hurá na to. Mokrý povrch při bruslařské etapě nás na rozdíl od některých jiných týmů nazastavil a my si to pádili po nábřežní cyklostezce jako lokomotiva a cestou předjížděli jeden tým za druhým. Na konci jsme hodili brusle do vaků, nazuli boty a vyrazili na coastering. Rozzářilo se slunce, moře na nás hrozilo pětimetrovými vlnami a my zdolávali v této atmosféře jeden laktátový kopec za druhým. Pro mě toto byla nejhezčí etapa celáho závodu. Krásný počasí, úžasná příroda, hlava ještě brala to co vidím, no paráda. Jelikož se mi mapa za závod dostala do ruky tak jednou až dvakrát (proto jsme nikde moc nebloudili), nebudu oslňovat zeměpisnými pojmy, protože je fatk neznám, ale během etapy jsme se dostali na nejzápadnější místo našeho kontinentu, v dřívějších dobách braný jako konec světa. Po coasteringu proběhlo rychlé přezutí na biky a čekala nás víc jak 100km etapa, která nejprve mírně kopírovala pobřeží a poté nás zavedla do vnitrozemí. Kopce nebyly sice nijak dlouhé, zato byly o to častější. Od začátku jsme dodržovali taktiku, kterou Tom naordinoval před startem. Prostě pojedem na krev co to půjde, zpomalit můžem vždycky. Na biku jsem se sjeli cca 4 týmy a část šlapali spolu, no spolu - my udávali tempo a ostatní se vezli. Takhle to nešlo, zastavili jsme u fontány na doplnění vody a dál pokračovali sami. Tempo bylo docela ďábelský, furt sem do sebe něco cpal, jak se znám, očekával jsem hlaďák, tak jsem nechtěl odpadnout. Už mě z těch gelů, powerbarek a šleh bolelo břicho jak čert až Tomáš vytáhl nějakou klobásu. Normálně tyhle věci nesežeru ani za největšího hladu, ale teď sem mu půlku slupnul a hle, hlaďák pryč, bolesti břicha pryč a frčelo se dál, asi budu muset změnit svoje stravovací návyky. Semtam jsme se potkali s Fiňáky a Poláky a v tomto složení jsme dojeli do prvního depa. Nyní nás čekal první trek. Venku už se setmělo a my po první várce těstovin a pár hltech piva vyrazili opět vstříc atlantickému pobřeží. Většinu cesty, pokud to šlo, jsme se snažili popobíhat, pokud byl kopec příliš prudký, snažili jsme se o rychlou chůzi. Teď to ještě šlo. Fiňáci se v depu zdrželi o malinko dýl a tak jsem se na trase několikrát potkali s Poláky. Byli jsme o něco rychlejší, oni trošičku líp mapovali, tak jsme na tom byli první půlku etapy zhruba stejně. Ještě že sme to šli v noci. Dlouhý přeběhy převážně po asfaltovejch cestách dávali našim nohám co proto. Líp ty nekonečný cesty nevidět, ale i tak jsme etapu zvládli poměrně rychle a do depa dorazili jako první. Rychle doplnit zásoby, něco pojíst a pospíchat dál.
Další chuťovkou byla etapa s názvem bike i trikke. Každý tým měl k dispozici dvě svá kola a dva jeli na té podivné vlnicí se koloběžce. Tahání povoleno. Táhli jsme já Renču a Tom Křižáka. Byl to docela masakr. Po rovině a z kopce to ještě šlo utáhnout, ale do kopce museli koloběžkáři běžet za koloběžkou, protože utáhnout se to fakt nedalo. Zhruba po dvou hodinách, ještě za tmy, jsme dorazili do vesnice, kdy jsme naše pohybovadla nechali a vydali se na další tentokráte horský trek. První stanoviště bylo lezení. Moc vám neporeferuju, leh sem si pod skálu a až povyk a křik "kluci ste pašáci" mě zbudil. Tom s Křižákem spolkli obě cesty jak sklenici vody a my vyrazili po úpatí jednoho z kopců vstříc dalším kontrolám. Udělalo se hnusně. Déšť, vítr, mlha, že bylo vidět tak na 10m, ale stále to byla první noc, tak jsem se snažili nezpomalit a vůbec jsme si nepřipouštěli, že bychom nevzali nějakou nepovinnou kontrolu. V této etapě ještě čekali další dvě vložený disciplíny, jedno slanění a trikee downhill. To byla věc. Trikee v terénní úpravě si to pádí z kopce dolů po polní kamenité cestě. Koloběžky jsme dostali jen dvě, tak já s Tomem jsme to pro změnu vzali klusem z kopce dolů a Renča s Křižákem si užili trochu adrenalinu. To už bylo světlo a zpátky ke kolům jsme to měli jen něco kolem 3 km. Cesta zpět do depa proběhla už bez problémů. Naši trikaři již byli se svými stroji sžiti o něco lépe, světlo a nějaký pamlsek od NUTREND dodaly trochu energie a tak jsem poměrně bez problémů dorazili do depa vstříc další etapě.
Tady jsme se od Michala s Šárkou dozvěděli konečně něco málo o tom, jak si v závodě vedem. To bylo před závody slibů, že systém je vymyšlen tak, abychom byli stále v obraze jak na tom jsme a mohli volit taktiku pro další etapy. Věděli jsme kulový, ale naše taktika byla stále jasná. Bejt rychlí a brát všechno. Stále jsme byli první s cca hodinovým náskokem. Jasně, že nás to povzbudilo a my se vydali na další bikovou etapu. Už to nejelo jako minule, ale stále jsem se snažili udržet pokud možno trochu tempo a sbírat všechno co na mapě je. Kluci mapovali skvěle, Renča šlapala jak Amstrong a já se snažil neplnit předpověď své ženy, že mě kluci berou jako svůj handicap, aby nebyli tak rychlí. Počasí se měnilo jak na apríla, chvíli slunce, chvíli déšť, chvíli mlha. Těsně před koncem biku jsme si zaslaňovali do jeskyně, snesli kola o nějakých 300m po úzký horský pěšině a začali se připravovat na další trek. To už jsme měli v nohách cca 60km po svejch a něco přes 250km na kole. U depa byl bufáč, kde jsme si dali polívku, kolu a hlavně pivo. Zdrželi jsme se zde o něco déle než bylo třeba, cca hodinu, a vyrazili na další pochod. Hned první CP nás trochu zbrzdil. Jednalo se o křížení dvou zídek, na mapě jasný jak facka, v reálu už ne. Tma a mlha a snad stovky zdí po okolí si vybraly své a my CP hledali víc jak hodinu. Potom jsme chvíli kalkulovali nad dalším postupem a to - buď kratší azimut, nebo delší přeběh po asfaltu. Azimutu jsme dali asi tak 300m a pak zjistili, že to nebude to pravý a vyrazili na silnici. Ze začátku to nebylo tak zlý, tempo nebylo marný a kilometry docela utíkaly. Opět slušně foukalo. Měl jsem na sobě navlečený úplně všechno co sem v baťohu našel a vůbec nechápal, jak Tomáš si to pochoduje jenom v tričku a tříčtvrťácích. Za celej závod jsem ho viděl klepat rákosku a trochu se obléct jenom jednou, ale o tom trochu později. S přibívajícím časem a kilometry na mě začala padat únava. Další CP jsme hledali v lomu. Haldy suti vůbec na mapě nebyly, já za každým rohem viděl vyhřátou chatku, kde by se dalo spát, prostě první krizovka. Chatku na spaní jsme nenašli, ale CP Tomáš našel bezpečně. Nyní se stačilo vyhrabat z lomu, což díky množství cest nebylo zas až tak jednoduchý. Vzhledem k našemu stavu Tomáš rozhodl, že si dáme 10 minut spánku. Svalili jsme se v nějaký garáži a 10 minut si odfrkli. Ne že bych byl vyspinkanej jak v neděli dopoledne, ale trochu mi to pomohlo. Během chvíle jsme se z lomu vymotali a při hledání dalšího CP jsme se potkali s dalšíma dvěma týmy. Společnými silami, jsme CP našli a jelikož jsme zvolili trochu jiný postup než ostatní, dále jsme již pokračovali sami. A nyní došlo k prvnímu zpomalení. Já spal za chůze, Renča s Křižákem potrefeni Amorovým šípem a pokračující únavou zrovna taky nesprintovali, pouze Tomáš nás bezpečně vedl vstříc depu a vytouženému spánku. Všichni jsme již měli značné problémy s pohybem a naše občasné pokusy o běh byly spíše parafrází tohoto pohybu. Pochod to byl ještě dlouhý a pořádně nudný. Hodně nekonečnýho asfaltu, semtam polní kamenitá cesta, prostě už nic příjemnýho pro naše nohy. Ani už nevím, v kolik jsme do depa dorazili. Stále jsme byli první tým, který měl všechny kontroly a my chtěli hlavně trochu spát. Proběhla menší diskuze jak dlouho, dohodli jsme se na půlhodině. Jen co jsem si zalezl do spacáku, tak jsem hned usnul. Po hodině mě budí Tomáš "Ty vole mi zaspali" a začal hukot. Zbalit se a vyrazit na další bikovou etapu. Myslím, že sme to zvádli docela rychle a začali polykat další cyklokilometry. Mě spánek prospěl, cítil jsem se fajn a odpočatý a cesta ubíhala poměrně rychle. Následující etapou byly in-liny, docela jsme se těšili na změnu, tak se nám šlapalo o to líp. Těsně po posledním CP této etapy Křižák píchnul, tak jsme měnili duši a celkem nezištně si všimli detailu, že in-line etapa se uzavírá za 90 minut. Což o to mi to stíhali s přehledem, jen jsme byli zvědaví, zda-li to stihnou Tilaci, kteří již nyní byli s námi jediný tým se všemy CP. Brusle byly opravdu zpestřením, krásný počasí, pěknej asfalt, docela jsme si to užili. V cíli bruslařské etapy jsme se potkali právě s Tilaky, kteří to stihli 10 minut před limitem. Spousta týmů na tuto etapu ani nevyrazila, nebyla na ní žádná povinná kontrola - to už jsme asi měli začít tušit, že to není normální závod.
Nyní nás čekaly kajaky. Etapa, na kterou asi nadosmrti nezapomenu. Což o to, já vodu nikdy moc nemusím, ale nyní již cca po 450 km, kdy jsme používali jenom nohy, jsem se na to pádlování docela těšil. Pořád, když se mi vybavují vzpomínky na tuhle zatracenou etapu, tak je mi do breku. Nic nenasvědčovalo událostem budoucím, krásný počasí, sluníčko, teplo. Po úvodních šarádách v obsazení kajaků jsem se ustálili na dvojicích Tomáš s Křižákem a já s Renčou. Kluci jeli většinou před námi a mapovali, my je následovali. První 4 hodiny ani náznakem nepřipomínali, že by tato etapa měla být tou, která rozhodne o výsledku závodu. Po první CP jsme se pomalu blížili ke kontrole 47. Kontrola byla namalována na pravém břehu řeky. Ikdyž hlavní tok vedl nalevo od nás, my dle mapy jeli stále podél pravého břehu. Říční meandr, kterým jsme pluli se neustále zmenšoval, až skončil úplně. Vytáhli jsme kajaky na břeh a podle mapy jsme byli přesvědčeni, že kontrola je cca 350m před námi. S Tomášem jsem se vydali ji hledat. Pobíhali jsem po písčitám poloostrovu křížem krážem a kontrola nikde. Abychom se přesvědčili, že jsme správně, vydali jsme se do cca 500m vzdálené vesnice přesně namapovat a nabrat azimut a opět nás mapa dovedla na místo, kde jsme byli prve. Začali jsme zvětšovat okruh našeho prohledávání, až Tomáš kontrolu našel. Pořadatelé ji dali na břeh k hlavnímu toku řeky, tak, aby každý kdo pojede po vodě ji z vody viděl. Později, když jsem se díval na Google maps na pozici kontroly, tak jsme byli opravdu správně, v reálu byla kontrola posunuta cca o 350 m blíže k hlavnímu toku řeky. Celí štastní cca po hodině a půl hledání jsme se vrátili ke kajakům. Tam jsem našli totálně prochladlého Křižáka s Renčou. Bylo třeba se kus vrátit a najet do hlavního řečiště. Jenže právě začal vrcholit odliv a meandr po kterém jsme připluli, byl prázdný. Dopředu to do řeky bylo moc daleko a přímo přes poloostrov to kvůli vegetaci taky nešlo, takže jsme meandrem táhli kajaky zpět do hlavního řečiště. Bylo to několik kilometrů, kdy jsme rvali lodě skrz mokrý písčitý duny. Adventure jak svině, bohužel bez kladnejch bodů. Najednou slyším jak Tomáš křičí, jestli nemáme jeho mapu. Nechal ji ležet v lodi a jak jsme kajaky různě táhli, tak mu někde vypadla. Šel ji tedy hledat a během pěti minut ji našel. Později jsem se dočetl, že důvodem našeho zpoždění byla ztráta mapy, ale bez mapy jsme byli právě jen těch pět minut. Ani nedokážu říct, po jaký době jsme dorazili do míst, kde se dalo sednout do lodí a pokračovat. Na dalším CP už nás pořadatelé netrpělivě očekávali, byla po nás docela scháňka, nikdo nás neviděl, telefon jsme dle pravidel měli vypnutý, prej už začali mít strach, co se děje. Ujistili jsme je, že jsme OK, a že rozhodně jedeme dál. Jak se později ukázalo, toto byla chyba, stačilo tu skončit, nechat se dovést do cíle etapy a pak pokračovat dál, ale tak se přece Adventure Race nejezdí a o této možnosti my neměli ani páru. Další kontrola leží opět na pravém břehu, tak sedáme a pádlujem dál, ale jak se ukázalo, ani ne tak vstříc další kontrole, ale díky vrcholícímu odlivu vstříc dalším mělčinám. Bylo kolem 10 večer, docela rákoska a my museli vylézt z kajaků do řeky a ty cca 2 km táhnout po proudu kupředu. Úplně jsem ztratil pojem o čase, jenom jsem se modlil, aby už šlo sednout do lodě a jet. Byla mi kosa jak svině, morál na nule, únava začala dělat svý. Konečně jsme se přes další CP prodrbali do míst, kde hloubka dovolovala sednout a pádlovat. Nyní sedla největší krize na kluky. Několikrát si to v mikrospánku namířili přímo do břehu, o mapování nemohla bejt ani řeč, naštěstí jsme věděli, že se musíme držet pravýho břehu. Aby toho nebylo málo, museli jsme začít bojovat se začínajícím přílivem a rostoucím protiproudem. To již bylo jasný, že poslední nepovinou CP na vodě nevezmem. Pádlovali jsme jak o život a něco po půlnoci jsme dorazili do cíle etapy. Dostali jsme mapu na další etapu a s hrůzou zjistili, že poviný CP na této mapě vzít nestihnem, a že ani není v našich silách dorazit včas do cíle této etapy, abychom stihli start etapy další, kterou byl opět bike. Začalo dohadování jak to vyřešit. Pořadatelé za námi přišli s návrhem, že nás autem odvezou do depa, kde startuje bike a my tam budem pokračovat v závodě. Nejdřív jsme čuměli jak puci. Adventure, doprava autem a můžem jet normálně dál, ale bylo to jediné řešení. Jak jsem se později dozvěděli, varianty přesunu autem volili i ostatní tými a daleko brutálnějším způsobem. Dokonce i vítězný tým se kousek autem svezl. U Adventure Race docela maso. Ale co, převlékli jsme se do suchýho nasedli do auta a jeli do depa. V autě jsme si cca půl hodiny zdřímli a vyrazili na poslední bike. Něco kolem 70 km. Už nebyl čas ani morál brát všechny CP, soustředili jsme se na ty povinný a zbytek jak to vyjde. Stále jsme byli docela přepadlí z toho jak se dá závodit. Zvyklí z ostatních závodů, že ti nikdo nesmí pomoct, o přepravě autem ani nemluvě, a nyní najednou kvůli takovýmto specialitkám přijdem o vedení v závodě.
No závod šel dál. V poměrně hnusným počasí jsme pokračovali ve sbírání bikových kontrol a pomalu se blížili k Sintře, kde bylo poslední převlíkání do bot a poslední trek na břeh oceánu. Do Sintry, jsme po několika zajímavých teréně-baheních pasářích, dojeli kolem druhé hodiny. K moři to bylo nějakých 15 km a pokud jsme chtěli dojet do cíle po moři, což jsme chtěli, tak jsme na to měli přesně dvě hodiny. Zpočátku jsme vypadali jako parta důchodců na lázeňský kolonádě, takový jsme měli problémy s pohybem, otlačky, puchýře a záněty už dělaly své, ale s postupem toho jak nás tlačil čas, se náš pohyb neustále zrychloval. Zhruba 20 minutové zpoždění při hledání předposlední kontroly nás dostalo do pořádného časového presu. V tuto chvíli se stalo něco, čemu bych nikdy nevěřil a co ukázalo sílu každýho z nás. Nikdo si neřek "no co už je to stejně v pr.. tak do cíle dojdem v klidu pěšky", ale všichni jsme o tu možnost dokončit závod tak, jak se má, začali bojovat ze všech sil. Náš pohyb se postupně začal měnit skoro ve 4kilometrový sprint, tak abychom stihli limit nástupu do poslední etapy, kterou byl přejezd na kajaku kolem estorilských pláží do cíle. Na pláž jsem dosprintovali snad 30 vteřin před 4 hodinou. Hodili na sebe neoprány a přes potápěčsskou kontrolu to namířili přímo do cíle. Do cíle jsme dorazili snad 5 minut před pátou, kdy byl časový limit závodu, takže jsme si tuto AR užili opravdu až do úplnýho konce.
I když jsme došli, nedokážu říct, zda-li jsem v cíli pociťoval radost. Byl to spíše zmar a vztek, jak se všechno vyvynulo. Cítili jsme trochu křivdy nad tím, jak to všechno dopadlo, přeci jen jsme zvyklí závodit podle jiných pravidel a tento pocit křivdy z nás jentak nezmizí. Bohužel týmy, které se od počátku snažily závodit a podle mě ten závod dělaly, skončily hluboko ve výsledkové listině.
Na druhou stranu jsem moc rád, že jsem u toho byl a že jsem mohl závodit v tomto týmu. Za ty tři dny jsem si odnesl spoustu zážitků, na které nikdy nezapomenu. Moc doufám v to, že někdy v budoucnu až po závodě budu zase volat domu, budu moct na první otázku mé ženy odpovědět NIC, což by znamenalo, že jsme vyhráli.
Ještě bych moc rád poděkoval Šárce s Michalem, kteří se nám ze všech sil snažili všude připravit co nejlepší zázemí. Vždy nám byli k ruce a splnili všechna naše přání, aniž bychom si o ně mnohokrát museli říct. Alespoň pro mě jste byli opravdu oporou a vždy jsem vás na trati rád viděl. Ještě jednou moc, moc díky za všechnu vaši přízeň, ochotu a pomoc.