Reportáže
Bergson Winter Challenge 2008 očima AlpinePro/Nutrend
Petr Bloudek
Bergson Winter Challenge je nejtěžší zimní závod pořádaný v Evropě. Letos jsme se ho měli zúčastnit již popáté. Po dvou edicích v Klodzku a dvou v Krkonoších se letošní konala na přelomu února a března v Pieninách a okolí. Čekalo nás přibližně 450 km na kole, pěšky a na lyžích. To vše podle mapy. Jednotvárnost jednotlivých etap mělo zpestřit několik speciálních zadání v podobě různých lanových disciplín a splutí vodáckého kanálu na raftech.
Připravit se na takto dlouhý závod, a ještě navíc v zimě, je poměrně složitá záležitost. Asi na to neexistuje univerzální návod, a tak každý vymýšlí vlastní cestu a zkušenostmi získává svojí představu o ideální přípravě. Návody typu - „Forma se musí vyležet“- a jim podobné jsou sice oblíbené, a někdy i vtipné, ale jak každý asi pochopí, nejsou úplně pravdivé. Bez tréninku totiž takový závod strašně bolí. On bolí i s tréninkem, ale trvá poměrně kratší dobu.
Jelikož se tým skládá ze čtyř lidí, bylo by ideální připravovat se společně. To bohužel v našem případě není možné, protože jsme každý odjinud, a tak se musíme spolehnout na to, že každý již máme jisté zkušenosti a připravíme se kvalitně i o samotě.
V tomto závodě startoval náš tým AlpinePro/Nutrend/Merida ve složení Tomáš Vaněk, Petr Bloudek, Renata Straková a Libor Kříž. Do Polska jsme vyrazili na dvě party, protože zaprvé nemáme tak velké auto, do kterého bychom se vešli kompletně i s veškerým potřebným harampádím(kola, lyže, lezecká materiál, sněžnice, bedny na přepravu materiálu a spousta oblečení a jídla) a zadruhé mě a Křižáka pustily pracovní povinnosti až v sobotu večer. Co nás všechny potěšilo, bylo jméno vesnice, ve které bylo centrum závodu. Pivnicna Zdroj je opravdu povzbudivý název místa startu a cíle.
V neděli ráno hned po probuzení začal nám už dobře známý předstartovní shon. Příprava jídla a balení jednotlivých dep zabere prakticky celý den. Mezitím se tým musí stihnout odprezentovat, nechat si zkontrolovat povinné vybavení pro závod, vyfotit se na stránky závodu. a absolvovat minimálně jeden výklad trati. Na výkladu jsme dostali mapy a začalo zakreslování ideálních postupů mezi kontrolami. Jelikož už někteří z nás závodí v těchto místech poněkolikáté, tak se snažíme vybavit si nějaké detaily z minulosti. Většinou je to výhoda, ale zase víme, co nás čeká, a tak se toho hrozíme předem. Tak například kdo z vás zná nějaký kopec Przehyba? Já už na něm byl asi pětkrát a vím, že v tomto závodě ještě dvě návštěvy přidám! Večer ještě proběhne společná předzávodní večeře a honem spát, jelikož se do postele, jak doufáme, dostaneme nejdřív ve čtvrtek.
Pondělní ráno nás vítá nádherným slunečním počasím a vůbec to nepřipomíná mrazy z minulých ročníků. Bude to spíš takový jarní závod. Ještě rychle zkontrolujeme bedny s materiálem a odešleme je do jednotlivých dep. V 11 hodin nás odváží autobus na místní náměstí, kde je v pravé poledne start. Ještě trocha nezbytného focení a vzájemného špičkování se soupeři a po startovním výstřelu se vydáváme na krátký úvodní orienťák po městečku a jeho okolí.
Tato první etapa neměla povinné postupy mezi kontrolami, tak si týmy mohly samy volit ideální trasu. My jsme vyrazili s menší skupinou doleva, kdežto většina týmů vyrazila doprava. Bylo to vcelku asi jedno až na to, že z naší strany se hůře dohledávala jedna kontrola, ale to podle mapy nebylo poznat. Díky této drobné chybě se stalo, že jsme na druhou běžkařskou etapu dlouhou cca 55 km vyráželi mezi posledními, ale s minimálním odstupem, který v tak dlouhém závodě nehraje roli. Běžkařská etapa to však byla pouze podle názvu a vzhledem ke špatným sněhovým podmínkám jsme měli běžky téměř pořád na batohu. Až na čtvrtou kontrolu vedla cesta celkem jasně po hranici a po značce. Bohužel se nám i přes jednoduchost postupu podařilo dvakrát zabloudit celkově tak na třičtvrtě hodiny. Stále jsme se pohybovali kolem 13. místa.
Ze čtvrté kontroly na Wysoke vedl povinný postup zaledněným korytem potoka přes údolí na Przehybu. Cesta do kopce byla nekonečně dlouhá, ale nahoře jsme zjistili, že jsme poměrně stáhli náskok některých týmů před námi. Na kontrolu 6 jsme obuli běžky, ale nebylo to rychlejší, a navíc se mi po cestě definitivně rozpadly běžkařské boty. Stejně už jsem je pak nepotřeboval. Na šestce byla vložená disciplína po provazovém žebříku na rozhlednu a pak slanit dolů. Potkali jsme se tam s oběma českými týmy, což nám zvedlo náladu. Cestou do depa jsme došli jeden z nich, Tilaky a po rychlém převlečení na bikovou etapu jsme vyráželi v těsném závěsu za dalším naším týmem Softronic. První cyklokontrola byla na zřícenině hradu, takže docela na kopci. Celá tato etapa měřila asi 50 km,vedla téměř po rovině a po asfaltu. Na jejím konci nás čekal slalom na raftech na místním kanále. Měli jsme sice v depu neopreny, ale usoudili jsme, že nejsou potřeba. Noční jízda na namrzlém raftu byl opravdu nevšední zážitek, ale neměli jsme s ní žádný velký problém. Některé týmy nachytaly penalizace za neprojetí brankou, ale ty byly spíše symbolické.
Následovalo depo B, kde jsme doplnili zásoby, převlékli se na pěší šedesátikilometrovou etapu. Ta začínala úmorně dlouhým postupem opět na Przehybu. Tady už se na nás začala trochu projevovat únava a nešlo to tak rychle, jak bychom si představovali, a navíc jsme se nevyvarovali dalších drobných chyb v mapě. Na Przehybě se naše ztráta opět mírně zvětšila, a navíc nás došli Tilaci, kterým jsme pak z kopce opět utekli. Ve Szczavnici nás čekalo přelanění Dunajce, kde se vytvořila trošku zácpa a museli jsme čekat, až se na druhý břeh dostane tým před námi. Tam začínal povinný postup Pieninským národním parkem. Byla to motanice po modré značce mezi vápencovými skalami. Kontrola byla na Třech korunách a těsně před nimi jsme potkali Softronic. Naší chvilkovou radost, že je docházíme, vzápětí zchladili upozorněním, že jsme vynechali povinný pytlík modré značky přes Pieninský zámek. Takže zpět a po mnoha schodech oklikou nahoru. Při odchodu z kontroly na Korunách jsme narazili na Tilaky, kteří šli taky evidentně z druhé strany. Radili jsme jim, aby to radši taky obešli, že to kontrolují a mohli by je diskvalifikovat.
Cesta na kontrolu na Czorstynský hrad vedla přes vesnici, kde jsme museli zastavit v obchodě pro ně jaké dobroty na zotavenou (pivo, kola, salám). Na hrad jsme došli téměř zároveň s Tilaky. Následná kontrola byla lanové centrum, kde každý dělal něco jiného. Já jsem jumaroval po svislém laně, Váňa po šikmém, Křižák lezl a Renču čekal lanový most. Odcházeli jsme na šestém místě, což bylo povzbudivé, začínal jsem doufat, že se to konečně zlomilo a začneme se přibližovat k čelu závodu. Zpět do depa B to bylo přes kopec Lubaň, se kterým už máme také zkušenosti z minulých let. Při cestě z Lubaně začal Renču bolet nárt a holeň, což je velmi limitující hlavně z kopce. Navíc, jak jsme se po závodě dozvěděli, jí došla voda , ale tuto velmi vážnou skutečnost nám neřekla, což se ukázalo jako osudová chyba. Začínala druhá noc závodu, a tak jsme v depu začali řešit jestli spát nebo ne a najednou Renča dostala téměř hysterický záchvat, že ji ta noha strašně bolí a nebyli jsme schopní z ní dostat kloudné slovo. Dohodli jsme se, že si na hodinu lehneme a pak uvidíme co dál. Mezitím přijel doktor a řekl, že Renču dál nepustí, že je dehydrovaná a musí dostat glukózu nebo co. Zkoušeli jsme navrhnout variantu, že počkáme do rána a pak půjdeme dál, protože tak bychom závod alespoň dokončili, což je vlastně poloviční výhra. Neprošlo to, a proto jsme se dohodli, že Renču odvezou do hotelu, a my budeme pokračovat dál ve třech mimo soutěž.
Tak jsme vyjeli a začali se babrat v pocitech. Byli jsme naštvaní, smutní, unavení, ospalí. Diskutovali jsme o tom, jestli jsme ji měli víc podpořit nebo víc naléhat, kde jsme udělali chybu před tím a také o tom, zda dělá dobrotu, když spolu chodí dva členové týmu. Asi nedělá. Alespoň ne na počátku vztahu. V těchto úvahách jsme dorazili na kopec na kontrolu a pak zpět do údolí a přes několik hřebenů na další. Cestou se od nás odpojil Křižák s tím, že ho to vlastně už nebaví a nemá chuť jet dál. Cestou domů se musel trochu vyspat na nějaké zastávce, aby vůbec dojel. My s Váňou jsme pokračovali a na několika kontrolách si také zdřímli. Už nebyla žádná motivace pospíchat a chtěli jsme se jen dostat do cíle. Po rozednění začalo pršet, a tak morálka neustále upadala . V depu po 100 km na kole před další pěší etapou jsme se dohodli, že nemá cenu v dešti ničit materiál a rozhodli se skončit. Zavolali jsme Křižákovi, jestli by pro nás nemohli přijet, že si obejdeme pěšárnu a pak nás naloží a odveze. Etapa měřila asi jen 20 km, tak jsme se ji pokusili celou běžet, ale ke konci už nám to moc nešlo. V depu jsme snědli polévku, naložili věci do aut a odjeli do centra závodu. Tak skončilo naše neúspěšné účinkování v Bergson Winter Challenge.