Hlavní partner




Partneři

Reportáže

Adventure Trophy 2008 aneb Jak jsme nedohnali Speleo

Petr Míl

Pro nezasvěcené je nutno hned zkraje podotknout, že Speleo je jeden z nejlepších evropských Adventure týmů a dlouhodobě si drží pozici polské jedničky. V tomto závodě, který byl vypsán jako Mistrovství Evropy, a konal se v okolí polské Wisly, jsme tento tým pořádně prohnali, ale v koncovce nám už bohužel došel dech a skončili jsme na druhém místě. Ale všechno popořádku.

Veškerý shon začal už dva týdny před závody, kdy se nám vážně zranil náš kapitán Libor Uher, který se zřítil při slaňování v Tatrách. Jeho zranění je vážné, ale je jasné, že vzhledem k jeho povaze a zarputilosti nebude dlouho trvat a bude opět dřít s námi. Do té chvíle jasná sestava týmu K&K / SoftTronik / Internet BillBoard, tj. Libor, Tomáš Bohatý, Katka Bohatá a já doznala značnou trhlinu. Jako by se stalo neblahou tradicí našeho týmu, že se před každým závodem musí někdo zkaličit … doufám, že při dalších závodech už tuhle „tradici“ dodržovat nebudeme... V první chvíli se situace zdála být neřešitelná, jelikož ostatní české týmy měli osazeny všechny nejlepší boříky. Naštěstí jsem se právě vracel ze závodů v Hradci, kde jsem nezávazně pokecal s Pavlem Kurzem a nezávazně, to jako někdy v daleké budoucnosti, kdyby byla příležitost jet s náma, tak mu dám vědět. Když jsem mu volal ani ne za 24 hodin, už tušil, že se něco děje. Nabídku přijal bez velkých vytáček a za 14 dní se už hlásil ve Frýdku-Místku. My ale máme na ty Pražáky štěstí….

Den před startem jsme dostali mapy až večer, takže jsme měli do půl noci s přípravou tras co dělat. Už z map (navigačně těžší postupy) a jasné předpovědi počasí (bude chcát a chcát a přestane až budete v cíli) bylo zřejmé, že to bude maras. Taky byl.

Startujeme ve čtvrtek v 10:00 z náměstí ve Wisle. První MTB etapa nás měla povodit po krásách Slezských Beskyd, ale vzhledem k plynulému dešti a vrstvě bahínka na 42-ti km trati jsme moc těch polských krás neviděli. Dvanáct kiláků před depem navíc Kača urvala řetěz – prostě nespoutaná energie - a Tomáš si musel zahrát na lokomotivu. Když už to byl velký kopec tak Kača prostě běžela. To nám to pěkně začíná. V depu Tomáš rychlostí mechaniků stáje Ferrari řetěz snýtoval a my pokračovali dále na třetím místě. Čekalo nás 17 km in-line, které nám vzhledem k počasí o polovinu zkrátili. Pro nás škoda, jelikož na in-linech jsme se dostali na druhé místo za polské favority Speleo a docela to jelo. Dalších 30 km MTB etapa byla v podstatě jen přesunem do dalšího depa B. Mapově stupidní a přesto jsme vyrobili malou chybku – cca 10 min. Tam to začalo být konečně zajímavé. U navigačně těžší trasy 43 km se dalo předpovědět, že by se startovní pole mohlo trochu natáhnout – zatím to bylo hodně našlapané – za námi tlačili hlavně český tým Alpinepro. Všechny postupy jsme šli čistě bez chyb, hodně na azimuty, kde se dalo běžet, tam jsme běželi a drželi jsme kontakt na vedoucí Speleo. Už tam začalo být Pavlovi jasné, že jsme ho nevzali na nějaký výlet na Kokořín, ale že půjdeme co to dá. A Pavlovi, zdá se, to nedělalo vůbec žádný problém. Na konci etapy v depu B jsme měli ztrátu na prvního 20 min a za námi se už vytvořila dost velká díra.

Dalších 30 km na MTB představoval opět přesun k přehradě, kde pro nevodáky Tomáše a Kaču začala méně oblíbená část závodu – z důvodu počasí opět zkrácený 25 km jezerní kajak. Na kajaku jsme absolvovali první technickou disciplínu – Pavel a já jsme žumarovali na most a slaňovali do lodí, ve kterých byli další dva členové týmu. Tam jsem si užil já svoji chvilku, jelikož můj krásný průsík, který jsem si vázal sám tak, abych si byl jistý, že dolů pojede, mi kontrola na mostě převázala, se slovy, že takhle to má být, na něco co jsem nebyl schopen ke slaňování dolů dotlačit. Použil jsem při slaňování všechny sprostá slova na K, P, H, D, Č a v půlce už jsem musel použít žumary, abych ten posr… průsík zrušil. Pokračovali jsme na konec přehrady, kde se měly lodě přetahovat přes hráz do další přehrady, která začínala níž po proudu. No a tady se nám „zadařilo“. Při přenášení lodě (těžká 50-ti kilová kráva) bylo místy možné táhnout loď po trávě. No a Tomáš a Pavel měli asi loď mírně jetou - výsledkem přesunu mezi přehradami byla asi půlmetrová díry v jejich lodi. Já s Kačou jsme, nic zlého netuše, nasedali do lodě první a už za zatáčkou pádlovali jak o život k další kontrole, ale když jsme po chvíli zjistili, že jsme sami, bylo nám jasné, že s naším druhým kajakem není něco v pořádku. Otočili jsme loď a pádlovali zpátky. Když jsme konečně naše zase uviděli, stačil jediný pohled na Tomáše, který mluvil za všechno. Je to v pytli. Nemáme druhou loď, a tím jsme v podstatě skončili. To bylo první, co mě napadlo. Pak jsem začal v hlavě vymýšlet cypoviny, jako že na jedné lodi se přepravíme přes zbytek kontrol na přehradě – asi jako v té hře, ve které je třeba s jednou lodí pro dva převézt přes řeku pět lidí. Dalším řešením bylo doběhnout do depa lodí pro novou a odpádlovat znova až sem. Mezitím se už Speleo vracelo ze zadní kontroly na kajaku, a když viděli, že máme jen jednu loď, bylo jim to myslím jasné – jsou odepsaní. Nakonec jsme se přes ředitele závodu domohli lodi náhradní a se ztrátou asi hodiny dvacet, jsme mohli pokračovat. Kačino konstatování na zbytku kajaku, že je to nejlepší nová disciplína, a její styl pádlování, mě utvrdilo, že morálka je dobrá a budeme bušit dál.

Na další 120 km MTB etapě jsme v podstatě neustále ukrajovali z náskoku Spelea, až jsme je kolem půl noci v depu A dojeli. Škoda, že kolo nebylo delší, všichni jsme jeli v pohodě a hlavně náš MTB terminátor Tomáš by to určitě bral. Během kola jsme absolvovali několik dalších technických disciplín – lezení na umělé stěně, lezení na skále, žumarování, lanový park, přelanění řeky s kolem. Hlavně na lanový park Tomáš asi jen tak nezapomene. Neustálé tvrzení pořadatelům, že to dělá poprvé a že kdyby nezávodil, tak by tam nikdy nelez, mu nikdo nechtěl věřit.

Půl hodiny po půlnoci jsme už opět stáli na in-linech a jeli k lomu, kde bylo 70 metrů šikmého žumarování. Pro Kaču a pro Tomáše opět něco nového. Hlavně Kača jela jako by běžně žumarovala dvakrát denně pro rohlíky – prostě na holku dobrý… Na poslední 47 km dlouhý trek jsme vyráželi s minimálním náskokem na neuvěřitelném prvním místě. Jelikož kontrola, kde bylo žumarování, vůbec neseděla s mapou, tak nám chvíli trvalo, než jsme se našli. Pak jsme již začali stoupat k další kontrole, kterou má být jeskyně. Na postupu k jeskyni bylo naše tempo nevalné a tak se stalo, že nás Speleo dorazilo. No dorazilo je slabé slovo. Oni nás předběhli tempem, které by spíš odpovídalo začátku závodu a ne 44. hodině. Až zpětně mi Tomáš řekl, že při výjezdu z depa spadl na koleno a že to „trochu“ bolí – kam bychom došli bez Brufenu… Jelikož v jeskyni může být jen jeden tým, a my byli kousek před ní, tempo jsme nezvyšovali, bylo by to zbytečné. K jeskyni jsme však k našemu údivu dorazili jako první. S Pavlem jsem si rychle vzal sedáky, přilby a čelovky a rychle začali slaňovat do jeskyně, kde jsme měli orazit dvě kontroly – právě přicházelo Speleo. Postup na další kontrolu byl v pohodě, akorát při dohledávce Kača, která měla po celou dobu závodu na starosti výškoměr, začala hlásit nějaké divné cifry – plus mínus sto metrů – „Kačo, nespi!“ Na další kontrolu jsme obcházeli nejvyšší kopec Skryžne a při dohledávce se to nějak celé zvrtlo. Do té doby jsme mapovali s Pavlem v podstatě oba souběžně. Když měl někdo malou krizku, tak mapoval druhý, a vše jsme mapovali v podstatě bez chyby – prostě navigační paráda. A najednou zatmění mozků. Ještě z hřebene jsme jasně viděli místo kontroly – hřbítek za dvěma potoky. Jak jsme ale zalezli do lesa, tak jsme to prostě posr… Lítali jsme po lese jako splašení a pořád jsme se mapově nemohli chytnout. Po úporné hodině nakonec našel kontrolu neuvěřitelně náš antimaper – Tomáš a začal na a nás řvát: „Mám! Mám!“ Konec trápení. Ztráta na Speleo narostla na hoďku dvacet. Morálka začala upadat.

Když jsme se vyhrabali z lesa na hřeben, tak Tomáš nenápadně naznačil, že by se mohlo běžet, a tak jsme se rozběhli. Na další kontrole už byla ztráta jen hodina deset. Teď už to bylo buď a nebo. Dali jsme do toho všechno. Tomáš tahal první kopec, já natlačil gela a šlehu a tahal druhý. Na další kontrolu, která byla na prudkém kopci, jsme v podstatě doběhli. Další seběh už byl ale hrozný. Nohy už měly dost a já jsem se ještě pořádně třískl do holeně a kolena. – už toho asi moc nenaběháme. Dostali jsme se dolů na asfalt. Tempo začalo značně slábnout a Tomáš už začal lehce šněrovat silnici. Když pak vzal Tomáš Kaču na gumu, aby se probral, tak začala pospávat Kača. Probrala nás až voda z pramene, které jsme se nemohli dopít. Další postupy už byly relativně lehčí a už to bylo spíše o morálu – aspoň v nějakém tempu dojít, když už je jasné, že první místo nedorazíme a za námi je díra čtyři hodiny. Tomáš se v koncovce viditelně „nudil“ a Kača „prudila“, když jsem jí ukázal směr, kde je další kontrola, a pak směr, kam nyní jdeme. No prostě chtěla to natnout přímo azimutem přes údolí ke kontrole a basta. Závěrečný sestup z poslední kontroly byl utrpení, jelikož konec se šel zase po asfaltu. Hlavně já s Pavlem jsme si začali vykládat o tom, které puchýřky se právě tvoří, které už praskly a prostě že boty, které jsme měli na nohách, jsou na prd. Těsně před cílem však všechna bolest přešla a my, moc šťastní, i když v malém koutku duše i nešťastní, jsme dorazili do cíle po 57-ti hodinách na druhém místě. Celkem cca 380 km a s převýšením 12 000 m. Příště už ty Speleáky musíme dát…. Nutno dodat že sílu české reprezentace potvrdilo třetí místo týmu Alpinepro.

Článek si rovněž můžete přečíst na stránkách Horolezeckého oddílu Frýdek-Místek, jehož je autor členem. K dispozici je i fotogalerie.

[CNW:Counter]