Reportáže
Jesenický Tvrďák - v sobotu ráno
Pavel Paloncý
Ať už tento závod absolvujete poprvé či podesáté, vždy vás něčím dostane. Někdy zima na Pradědu, jindy křeče v Břidličné, vlny na Slezské Hartě nebo závěrečný X-Country bike. Skoro vždy vás ale dostane krize, která dřív nebo později přijde. Je jedno kdy, ale přijde. Když k tomu přidáte pár prokaučovaných věcí, semtam zádrhel, čeká vás docela náročný den… jako letos.
Pro mě začal celý závod vlastně už den předtím, kdy mi cestou ze zkoušky ČD přidělili povinnou časovou penalizaci v podobě 80ti min spoždění. Při rychlém převlékání cykloplášťů jsem díky své zručnosti píchl duši a následná výměna za 6 píchlých duší mi vynesla další hodinovou penalizaci. Následný přesun do centra závodu na poslední chvíli (tímto se organizátorům omlouvám), nesvítící čelovka a nestihnutý start nočního OB dále podtrhly mé rozpoložení v závodě. Je čas jít spát, snad to zítra bude lepší.
Sobota, 4:10 ráno. Přímo v dresu s číslem vstávám, odevzdávám kolo a poslední matroš pořadatelům. V 5 ráno vyrážíme na úvodní běh do vrchu vstříc Pradědu. Historicky nejvyšší účast slibuje zajímavý závod. První část běhu je spíš rovinatá až zvlněná, ve druhé už jde do tuhého. Nejdřív táhlý běhatelný kopec dlouhý jak Libina, hned po něm se schladíme v horksým potoce canyoningem a pak už se jen škrábeme Kotlem na Ovčárnu. Rychle přezuju do cyklotreter a hurá na Praděd. Jen díky té mlze není pořádně vidět… Na Pradědu čelem vzad (spáš kolem vzad) a vzhůru dolů. Jen je potřeba dávat pozor a jet vpravo, protože vlevo jezdí do protisměru zlý autobusy, setkání s nimi je nepříjemné a vpravo jsou 2 brzdné cyklokontroly. Nějakou kontrolu potkávám, ale je vlevo… Znovu kontroluju, která je pravá a která je levá, nakonec zmatený jak medvídek Pú kontrolu cvakáma pokračuju. Příští zastávka: Břidličná, bazén.
Je zakázáno v bazénu chodit, tak si všichni dáme poctivých 1500m. Letos jsem to nevychytal a poprvé bojuju s křečema. Problém se dočasně vyřeší, když jednu nohu natáhnu a druhou zase skrčím. To když zlobí pravý lýtko a levý stehno (Nebo to bylo levý lýtko a pravý stehno? Mě se ty strany pořád pletou. Po pár bazénech se přidává i to druhý lýtko a už je jedno, která strana je pravá a která levá.) Co není v nohách, je prý v hlavě, ale hlavou se moc plavat nedá, takže to vyřeší ruce;)
Po bazénu mám tradičně zamlžené vidění, ale na střelnici je to jedno. Střelba od pasu mi opět vynese jeden terč a tedy i jeden trestný okruh. Jak se to pěkně rýmuje.
Na Slezské Hartě příchází klíčová dvoudisciplína - kajak míchanej s OB. Letos jsem osedlal sjezďák, a tak si brousím zuby na rychlejší čas na kajaku. Bohužel jistota na pádle stále není, do kajaku mírně teče a k tomu neustále vysedáme a nasedáme, což mi moc nesedí a trochu na tom ztrácím. Díky vyššímu vodnímu stavu byl kajak trochu zkrácen, OB výrazně prodloužen. Pár drobností, ale jinak letos moc pěkný orienťák. Vody je moc, ale světe div se, na Hartě nefouká a nejsou vlny! Zaplať pánbůh za ty dary. Uvězněn v kajaku ukrajuju další okruh pádlování. Postupně mi odchází jedna ruka, ale na sjezďáku není radno zastavovat. Vody v kajaku přibývá a kajak postupně se svým řízení blíží řiditelné vzducholodi Karel. Nějak to doklepu a vysedám na OB a mířím zase zpět. Logistiku jsem trochu prokaučoval a běhací boty jsem si poslal do jinýho depa, takže kajak i OB mi nezbývá než odběhnout v cyklotretrách. Po necelých 8mi hodinách závodu lezu z kajaku na břeh, liju do sebe guláš a s vědomím, že mě na Hartě zase nikdo rok neuvidí, opouštím na kole přehradu. Hodinová penalizace za jízdu bez záchranné vesty na kajaku1] je tak jediným smutným tónem v celém tak rozmarném dosavadním příběhu.
Jestli mi doteď přišel závod krátký a rychlý, tak teď už mi přijde dlouhý. Přejíždím na lezení na Karlově, cestou mě předjíždí Aleš Dytrt z Tilaku, na lezení se opět potkáváme a k mýmu úžasu se setkám i s Blouďasem. Setkání se opakuje v lanovém centru v Karlově, vzpomínky ožívají. S Blouďasem se setkám ještě několikrát, ale celý závod jsem jakoby v obležení Tilaku. V běhu do vrchu se předbíháme s Tomem Petrečkem a Alešem Dytrtem, na biku se zase setkávám s Markem Navrátilem. V bazénu a na kajaku se míjí celé flotily kajakářů, na OB se opět naháníme s Alešem Dytrtem. Už schází jen Zuzka a tým je komplet:) Zkrátka Tilak, všude kam se podíváš. Proto mě překvapuje, když Aleše potkávám v protisměru.. zapomněl čip, chudák. Na kole na mě dolehá skutečný žaket (krize), už z toho chytám samomluvu..
>Já už fakt ale nemůžu!
To máš jedno, jeď!
Tak nějak to probíhá, cimrmanův sněžný muž JáTy (Yetti) hadra. Takhle to dál nejde, rvu do sebe vše, co mám po ruce - Carbosnack, hermelín, hořčík, Shlehu, běhací boty.. ty naštěsí po ruce nemám, ale mít je, tak je asi taky sním. Konečně depo. Na HROBu (Horským orientačním běhu) už nás čekají jen bouldery a naposled potkávám Marka s Blouďasem. Motivovat se k nějakýmu běhu, už jde ztěžka, ale pořád to zkouším. Teď už jenom ten bike…
Závěrečnej bike vždycky závidím ženským. A nejvíc jim na něm závidím to, že už ho nemají. Některý disciplíny mají stejné, některé jen v demoverzi, závěrečnej bike mají zkrácený na nulu. Nihil, ničevo, nic, zero keine Gebirgsfahrradstrecke.
Čímto? Užijí si i tak dost závodění, o tom žádná. Řekl bych ale, že to je tím, že poslední bike je za trest. A protože byly ženy určitě v celém závodě hodné, tak je nikdo za nic netrestá. Tudíž ten bike nejedou. Tím jsme si pěkně vysvětlili záhadu, proč ho nemají. V popisu disciplíny sice o trestu není ani slovo, ale já ho tam vidím :)
Pozn: Ke konci závodu už vám docela hrabe, takže takové teorie nejsou výjimkou. Tak eště ten bike…
Konečně Cíl! Radost… nepopsatelná. A taky úleva… hlad… žízeň… pivo… radost.. únava, ale hlavně ta radost.
Vždy když jedu Karlovem nahoru na HROB, tak si říkám jestli to mám zapotřebí a jestli to pojedu příště zas. V Karlově si tím nejsem vůbec jistej, ale už když projíždím cílem, tak vím, že pojedu. Bylo to letos nějaký delší, občas jsem to prokaučoval, ale i tak už se vidím jak zase z rok v červnu jak trouba vstávám v sobotu ve 4 ráno, abych za hodinu vybíhal do mlhy.
1] Našel jsem v lodi polystyrén a tak jsem si ho improvizovaně rval za dres ve snaze vytvořit alespoň skorovestu… bohužel.
Autor publikuje na webu ultramarine.reverseart.com.