Reportáže
… a mám to za sebou aneb letmé ohlédnutí za adventurem očima nováčka - EP AR Polsko říjen 2006
Kateřina Pánková
Poprvé a naposled. Tak zní mé heslo, za kterým si pevně stojím. Než se dostanu k samotnému závodu, ráda bych se zmínila o několika událostech, které bezprostředně předcházely a z mého pohledu se jevily jako zásadní. První bylo zcela dobrovolné kývnutí na dotaz: „ Nechceš si s námi zajet takový sprintík?“. Měli tím na mysli závod, kde čas vítěze je v ideálním případě předpokládán na čtyřicet osm hodin. S dostatečným odstupem od startu se mi to zdálo jako výborná příležitost vyzkoušet si něco nového. Tento pocit se ovšem postupně vytrácel a měnil až po naprostou zoufalost, která vyvrcholila hodinu před startem. Představa, že to nemůžu ve zdraví a bez následků přežít, byla víc než reálná. Samozřejmě jsem nezapomněla napsat dopis na rozloučenou.
Startovalo se ve středu večer a přestože jsme měli na přípravu celý den, neobešlo se to bez klasického předstartovního stresu. Nakonec vše dobře dopadlo. To, že jednomu z členů posádky nesvítí čelovka, jsme zjistili až na startovní čáře. Po několika hodinách byla ovšem závada opravena. Stačilo totiž otočit baterie. Jinak závod probíhal celkem hladce. Jediný problém, se kterým jsem v té době bojovala, bylo rozpoznat vlastní družstvo. Všichni vypadali v té tmě úplně stejně a já se strašně bála, že se omylem připojím k jinému týmu. I když vlastně daleko horší bylo vědomí, že máme celý závod před sebou. Opravdu jsem si neuměla představit, jak to vydržím. Když Tomášovi praskla zadní stavba rámu, zaplavilo mě náhlé štěstí. Žila jsem v domnění, že to je nevyřešitelná situace, a tudíž nutný konec závodu. Omyl. Tým se ukázal jako velmi vynalézavý a k mému zklamání defekt uspokojivě vyřešil. Kolo vydrželo dalších 50 kilometrů. Do dneška mi to není jasné. Musím ovšem dodat, že by mě nakonec moc mrzelo, kdybychom byli nuceni vzdát.
Po první etapě na kole, kdy jsme na první tým výrazně ztráceli a naše závodní nasazení se pohybovalo kolem bodu mrazu, následoval orientační běh. Nočním lesem jsme proběhli hladce, doslova od kontroly ke kontrole. Náskok polského týmu se začal ztenčovat a nám se postupně začala vlévat energie do žil. Na kajak jsme vyráželi těsně před svítáním a během suverénní jízdy potokem nepotokem jsme se propádlovali na první místo. Přála bych Vám vydět překvapený výraz dosud vedoucích Poláků.
Promrzlé, ale plné elánu nás čekalo jumarováni po šikmém laně na most a následné slanění. Jelikož jsem nikdy před tím neměla tu čest si tyto aktivity vyzkoušet, dostala jsem teoretický rychlokurz s následnou praxí. Bylo to dost fyzicky náročné. Naštěstí. Díky tomu jsem zapomněla, že visím vysoko nad zemí. Při slaňování jsem se klepala a zimou to nebylo, ale zmákla jsem to na výbornou.
Teď už bylo jen potřeba se co nejrychleji vrátit do depa pro kola a na nich se přemístit do místa startu, kde na nás čekaly opět kajaky. Při chůzi jsem měla nepříjemný pocit, že se mi začínají dělat puchýře. Ke všeobecnému nadšení jsem zjistila, že při běhu je to mnohem lepší. V depu jsme si sbalili svačinku na dlouhou jízdu, která měla nejrychlejšímu týmu trvat deset hodit. V podstatě by to byl ve dne určitě nádherný okruh po místních jezerech. Škoda, že jsme ho absolvovali po tmě. Poláci už nám byli zase v patách, takže na kochání se krajinou by stejně nebyl čas. Šlo nám to skvěle, jen na přebězích mezi jezery nás překvapili soupeři svou důmyslností. Zatímco my jsme kajaky vláčeli za sebou, oni měli speciální kolečka, takže nás v těchto úsecích hladce předjížděli. To se nám samozřejmě nelíbilo. Později situaci zachránil neprůchodný terén, kde zřejmě zapadli do bahna i s vozíčkama, protože dalších dvanáct hodin jsme je neviděli. Musím říct, že jsem si tuhle etapu dost užívala. Když se můj parťák Tomáš brodil bahnem s lodí v závěsu, zatímco já jsem si v ní pohodlně odpočívala, připadala jsem si jak princezna. Kdy se tohle dámě v současné době přihodí? Etapu jsme dokončili v rekordním čase devět hodin.
Na předposlední cyklistickou pasáž jsme vyjížděli ve tři hodiny ráno. Můj návrh na chvilku spánku byl jednohlasně zamítnut. Při nezáživných sjezdech z kopce jsem cítila, jak usínám. Dostalo se mi ponaučení, že musím mluvit, tak jsem povídala až to Libora uspalo úplně, protože se najednou ozvala rána a Libor se probral na zemi. To nás odsoudilo ke krátké pauze, kdy jsem si stihla na deset minut zdřímnout. Paráda. I když se to zdá neuvěřitelné, krásně jsem se vyspala a do konce závodu už žádná další krize kromě lehčích žaludečních problémů nepřišla. Během této disciplíny nás čekali hned dvě nástrahy. První, dostat se s kolem na druhou stranu jezera a druhá, vylézt po lanovém žebříku na most a zpět. Nehledejte v tom žádnou složitost. Měli jsme k dispozici kanoe a po žebříku to šlo i mně.
Na závěrečný orienťák jsme vyráželi ještě jako vedoucí tým. Z počátku to šlo snadno, ale poslední dvě kontroly byly zapeklitě skované a polský tým nás bohužel nenávratně předstihl. Ale rozhodně jsme se nechtěli vzdát snadno. Na kolečkových bruslích jsme stále drželi ztrátu asi deseti minut. Ovšem v následující cyklistické etapě začalo naše manko propastně narůstat. Hned na první kontrole jsme strávili jeden a půl hodiny, až se nad námi slitoval místní myslivec, který o ní zakopl při obchůzce lesem. Pomalu nás začaly opouštět síly a my se dopouštěli malých, leč pro tu chvíli významných chyb. Hnutí s názvem „Za světla doma“ mizelo v nedohlednu. Ani poslední jumarování a slaňování z rozhledny jsme za doprovodu slunečních paprsků nestihli. Opět musím říci naštěstí. Kdyby mi bylo dopřáno toho luxusu, že se budu moci z výšky rozhlédnout po krajině, nikdy bych se dolů nespustila. Tma byla v tomto případě milosrdná. Do cíle zbývaly podle našeho odhadu dvě hodinky jízdy. Myslím, že se tam kluci nějak dohadovali, ale to už šlo mimo mě. Zatímco hledali poslední kontrolu asi o dva kilometry vedle, já si výborně popovídala s přízraky z lesa. Hodně dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, že jsem tam sama. Jediné, co mě zajímalo, byla přímá a hlavně správná cesta domů. Jeli jsme po něčem, co sice nebylo v mapě, ale hlavně že to mělo správný směr.
Úspěšně jsme tedy dokončili poslední závod série evropského poháru v disciplíně adventure race v Polsku na druhém místě s celkovým dvouhodinovým odstupem na vítěze. Od té doby jsem ten nejspokojenější člověk na světě a nic mě nemůže rozhodit. Tímto děkuji celému týmu za všechno a přeji jim hodně štěstí do dalších dobrodružství.