Reportáže
Jesenický tvrďák 2008 očima vítězky
Dejna Odvody
V životě jsou chvíle, kdy jsem moc ráda, že jsem žena - a Jesenický Tvrďák je jednou z nich. Schoulená do mikiny jsem škvírkami v rozespalých očích pozorovala zástupce kategorie M, jak se v pět hodin ranního času rovnají dle pořadí v nočním orienťáku a vybíhají do tohoto náročného závodu. My, ženy, jsme nasedly do přistavených automobilů a nechaly se slastně vyvézt o řádný kus výš. Náš start se napojoval na mužskou trasu a začínal drápáním se vzhůru ledovým potokem.
Cesta na Ovčárnu probíhala (a šla) bohužel dle očekávání, ale ta panoramata... Janička mne předběhla ladným krokem laňky, já se jí marně snažila udržet s dusotem podrážděné slonice. Naštěstí je závěrečná část z kopce, takže i má chvíle přišla. Rychlé depo mě udrželo v kontaktu se zády čelních závodnic. Cykločasovka na Praděd - sice mlha a do kopce, ale teploučko. Zato při sjezdu mi dost mrzly prsty. (Nevim, proč jsem neměla teplý rukavice.. asi PROSTĚ PROTO!!) Dlouhej přejezd-sjezd do Břidličný na plavání (chlapských 1500 by mě asi dost nebavilo - ještě že dámy to měly téměř za polovic), přes střelbu (jednou to přijde a trefím se) na přehradu, kajáčkem na orienťák (opět jsme zviditelnili Pardubickou kajakářskou školu při nasedání do lodi, ale všichni jsme statečně přežili - i díky klidné hladině). OB-zpět přes přehradu-OB-a zpět do depa.
K zásadnímu promíchání pořadí došlo právě při orienťáku. Na 2. kontrole jsem potkala Báru, jak hledá jeskyni (rozuměj dírku v zemi a v ní kontrolu). Spolu jsme oběhly zbytek, při plavbě do depa jsme potkaly Káču a Ploutev (první dvě závodnice), jak mají docela náskok, jenže ony v prvním kole OB běžely skalní sprint - snazší a kratší okruh, takže jsme byly ve výhodě, o které jsme nevěděly. V depu se stala ta smutná věc s gulášem (tradiční dobrota, na kterou se prostě staví - ale byl opravdu ještě moc horkej).
Letošní zákaz jízdy v háku nám nekonečnou cestu k lezení lehce zkomplikoval, ale větší nepříjemnosti nastaly až u skály samotné. Pořadatelé oblékající se do sedáků a žádné natažené lano. Laxní přístup a nepřipravenost na této disciplíně trochu zakalily atmosféru závodu, naštěstí to pořadím nezamíchalo, ale nepříjemný to bylo dost. Ještě radovánky v lanovém centru a poslední kopec do cíle! Jenže tam jsme jen odložili kola a utíkali na horský orienťák na mapě neodpovídajícího měřítka s vloženým bouldrem a konečně konec. Barča si ještě vystřihla trestné kolečko a taky cíl. Kluky ještě čekaly závěrečné bajky, ale to už jsme se my, ženy, vyvalovaly na cílovém trávníčku s polívkou a pivem. (Závěrečné ponaučení: Není důležitý mít naběháno, ale hlavně natočeno!)