Reportáže
We are the flexible (AR Slovenia 2008)
Tomáš Grim
Letošní ročník adventure race ve Slovinsku se nesl v duchu právě tohoto hesla,které po celou dobu závodu vyluzovalo úsměv ve tvářích všech závodníku a byl snahou vyhovět přihlášeným týmům projít co možná nejdelší úsek závodu a pravidla se tak upravovala přímo při závodě.Pojďte se na průběh (pro nás dost silné slovo:) závodu podívat očima závodníků EXIT Teamu (ve složení kapitán Přemysl Chaloupka,žurnalista Tomáš Grim,stopař Roman Šinkorovský a novinka Magda Gajdová) kteří na trati zůstali nejdéle a tak ji asi poznali nejlépe.
Hned v úvodu musím upozornit že dosáhnuté časy a průběžné umístění nebudou hlavním obsahem této reportáže,to zde asi zapíší jiné týmy,které letos nic nepo..laly Pro lepší názornost o závodu si představme že den má 58 hodin a za tu dobu je třeba se dostat z bodu A do bodu Bé,dělících od sebe vzdálenost srovnatelná s dvouhodinovou jízdou autobusem s opilým řidičem.Ale po svých.A od začátku..
Moje příprava na závod začla v prodejně s fotopřístroji,kde jsem rozšířil můj starý foťák o větší paměť a vydal se tak závodit.
EXIT Team se poprvé kompletně viděl až v autě do Slovinska,nehrozila tak aspoň ponorková nemoc neboť pro letošek jsme (Přemek s Tomášem) angažovali (čti ukecali) kromě každoročně nové ženy i nového učitele outdooru z HK.Romana Šinkyho asi nemusím zasvěceným představovat a při své premiéře na AR se Magda Gajdošová představila sama ve výborné formě a s dobrou náladou.Je bývalou orientační běžkyní vypracovaná do MTBO,čili ideální předpoklady pro tyhle závody.A navíc ji odjeli obě malé děti na školku v přírodě .. J Kapitán Přema,ještě dřív než také odjel na předzávodní rodinnou dovolenou k moři,zařídil vše potřebné tak aby náš tým mohl ve středu ráno nabrat směr Velenje v černé city dodávce.A když nám pak malý Samík v Hradci zamával na rozloučenou zbývalo do závodu přesně 48hodin.Dost dlouhá doba na otázky typu kde ty pracuješ,kde bydlíš,kolik máš dětí, co děláš,co tu děláš,jakou barvu má tvý auto a kde máš gri-gri.Tak cesta vesele ubíhala až před Vídeň,kde si najednou naše osádka uvědomila že dvě slaňovací pomůcky schází.Už jsme se pomalu smiřovali s penaltou ve formě několika hodin od pořadatelů,když tu jsme začali obvolávat kamarády i soupeře zároveň a pokoušeli se s nimi dohodnout výhodný kurz gri-gri versus pivo.Naše akcie opět stoupli až v době kdy Brnem za námi projížděl bývalý závodník ET Jirka Lorenz a jeden takovýto kus železa vyzvedl u bráchy Přemka.Ranní bábovka padla na oltář a my byli komplet.Večer vjíždíme do campu jako první,rozestavíme stany pod stromy,pozdravíme se s pozdějším překvapením závodu (Exstreamem),dojdem na nic neřešící breafing a jdem brzy spát.
Čtvrtek ráno povinné žumarování,další breafing kde se kapitáni dozvídají důležitou info o flexibl závodu,pak ještě vyzkoušet ploutve v jezeru,rozdělit oblečení do beden dle dep.Až druhý den ráno se u Tatry dozvídáme,že obě bedny (jedna z nich je dřevěná a od spodku už trochu carbonuje a vždycky vzbudí na závodech rozruch a vzpomínky na I.světovou válku) budou v obouch depech hezky těsně vedle sebe J.Následuje zmalování a zabalení map a toustů.Ne opačně.Zde jsme poprvé na takovýchto závodech viděli jak jeden zahraniční tým krmí notebook údaji o souřadnicích a zanáší CP do mapy v něm.A my jsme měli černé svědomí když jsme využívali kolečko-měřičmap na zjištění vzdáleností mezi kontrolami.Asi budem muset také v tomto přidat.V šest večer v kinu začlo slavnostní zahájení,představování týmů (zde se podařilo někomu ze sálu doslovně vypustit název jednoho z pěti českých týmu,a nebylo to ústy) a promítnutí loňské verze závodu.Příjemná také byla změna kulturního hosta kdy pořadatelé vyměnili loňské junácké jódlování za brutální brunetu.Ta však měla s outdoorem společného asi jen to že si dlouho nestříhala nehty a tak zahrála nejednomu z nás jen na xylofon.Po focení týmů následovala večeře,která byla pro spoustu závodníků posledním jídlem které nebylo vmáčknuté do tuby.Zde u stolu se od nás Fotr dozvídá,že vzdálenost mezi kontrolami je vždy jen 5km ale ani to ho moc neuklidňuje.Na závodnících je vidět stále větší koncentrace,z žertů jsou žertíky,z chlapů chlapci,v každém z nás nastává uzavírání duší (někdo dokonce no tubeles),meditace a rituály jsou vidět všude kolem a humor je tak suchý jako sám pan ředitel divadla Semafor.A přesto mám tuto součást závodu moc rád jelikož ji nejde nikde jinde nasimulovat.
Další den je start a začíná v pět ráno,kdy od nás pořadatelé potřebují nanosit bedny do Tater (možná jsou to Iveca ale jsou vojenské a zelené jak naše Tatry),baťohy s povinnou výbavou na poslední chvíli odlehčujem o sedáky a karabiny které nebudou na první část závodu třeba a usedáme s bábovkou do autobusu.Někdo cestou ještě dospával,někdo mapoval z okýnka kudy by mohla cesta vést zpět a já zavřel oči a snažil jsem si představit že nás autokar veze z letiště do hotelu někde na pobřeží,my vystoupíme a zaplavem si v moři.Ostatně tomu nasvědčovaly ploutve v zavazadlovém prostoru.Magda se určitě snažila v této atmosféře najít odpověď na to proč to dělá a kdyby vedle mne seděl Viewegh určitě by o nás napsal další knihu.Zastavujeme u jezera Bled,blednem a ještě si naposledy pořádně promluvíme česky (musím říct že atmosféra mezi českými týmy je opravdu kamarádská a leckdy se snažíme si pomoc) a já se dávám do řeči s jednou ze sester (doteď nevím která je která ale stačí mi že je BohatáJ) které jedou za Alpine a Tilaky a vzpomínáme jak jsem se jednou na cyklomaratonu snažil přečíst reklamu ze zadního panelu jejích kalhot a ujel jsem jim až když v lese píchly a společně spravovaly.
Přesně deset vteřin před desátou začíná sborové odpočítávání čtrnácti týmů a my vyrážíme s husí kůží na těle,ploutvemi na rukách a in line bruslemi na nohou na úvodní prolog kolem jezera na plavání.Chvilka stačila na přejezd kde se na špici usazuje Blouďas,mává a culí se do objektivů a další a jediná rovinatá etapa měřící cca 400m na ostrůvek může začít.Plavání s ploutvemi,cvak a zpátky jako kvak do vody kde to proti už drtí skupina rover startující 15min po nás.Plavání vyšlo na výbornou,rychle brusle a po chodníčku zpět na start cca 2km.Volíme první zkratku kdy sjíždíme kolem restaurace a Magda brzdí jako na rozjetých lyžích řitní brzdou.Uhasit oheň,pofoukat ohniště,vrátit betonový květináč zpět na kolonádu tak aby mohla znovu prosperovat a v Magdě se probouzí závodník.Na prvních pěti J km treku běžíme s Alpiny,míjíme Francouze co nehledají kontrolu ale už ztracené startovní kartičky,skalpujem totem na pětce a u site-top kajaků (které jsou již děravé tak aby to Alpinum vyhovovalo) na šestce dělám ještě poslední fotku BlouĎase a pak už taky tečem.Voda není žádná Berounka,má snad III a je studená na neoprén.Několik vratkých temp a naše Pražská Raftová Dvojka se vydává po chvíli i po proudu.Cestou posunujem několik kamenů a projíždíme zatáčky smykem.Někde v polovině vody v esíčku dostáváme hajsajdra a když už jsme spustili záchrané loďáky do vody a já si držel nos přišel odněkud vír a vrátil nás do horizontální polohy.Té zatáčce dodnes říkáme tůň Pepy Dvořáka.Díky keke.Cestou zdravíme vodáky na břehu a dostává se nám odpovědi
Ahooóóójj.Dál ještě asi pětkrát a tak si dáváme pozor na pusu a dojíždíme ke kolům.15 kilometrů uteklo jako voda a my jedem hledat MTBO.Do lesa najíždíme s Navigátory a odjíždíme s Pšouk a Šplouch týmem.I tak to netrvá víc jak hodinu a už jedem po okresce na další kontrolu.Třináctá komnata Romana Šinkyho je ukrytá v jeskyni nad vesnicí a my se o ní dozvídáme od Alpinů,kteří spravují na krajnici defekt a mají již cvaknuto.Vzali to doslova :( Na chvilku se tu dostáváme do vedení v závodě ale musíme se vrátit odemknout tu kontrolu.Přijíždíme k ní shora ještě s Ekonomem.V jeskyni je mi jasné že tudy Fotr nelezl,regulérních 40m po kolenou a lampión za největší louží.Dva můžou hlídat u vchodu.
Hotovo zpátky ke kolům a jedem 10km ve vláčku na slaňění.Za mašiny jsou tu spíš studenti,my jdem dopředu těsně před čtrnáctkou vědomi si špuntu na laně.Dvě dlouhé hladké cesty asi 40m a dvě kratší lana.Pohodovou technickou disciplínu znepříjemňuje začínající déšť a okoření Magi svým bezradným výrazem s lanem v jedné ruce a gri grim (dosud s malým G) v druhé.Hledáme společně tlačítko od výtahu,nacházíme jen pár sprostých slov ale jak nás zaslechne Roman od dlouhého lana bezpečně Magdu připoutá a my sjíždíme dolů.Kluci na dlouhém si to vychutnají a my vyjíždíme na kole do depa naštěstí všichni.Trochu nás vystraší a potěší zároveň že pořadatelé ještě nemají depo postavené a bedny jsou poházené po louce.Odkládáme kola berem hůlky a posilněni těstovinami od Maggiho jdeme do kopce na šestnáctku.
Pro jednoduchou orientaci na mapě jsme si vymysleli nové názvy pro treky.První jsme pojmenovali jako Krkonoše a druhé jako Tatry.Odpovídalo to i výškově.Na trek do Krkonoš s námi vyrazilo kromě ekonomů ještě obrovské hejno much a nikdo z nás nevěděl jestli se nás nedrží právě kvůli názvu jejich týmuJ 90minut nám stačilo dostat se na pastviny pod hřebenem a mezi krávami pak dál na sedmnáctku.Tu nás předbíhá poprvé a naposled Exstream,v závěsu za nimi Ekonom.Prý si hezky cestou povídali,tak nevím ale jsem rád že tu s námi nikdo nemluví.My to glosujem tak,že tady se ještě nezávodí a udržujem rychlou chůzi.Na konci hřebene zašlo nejen sluníčko ale i týmy před námi za horizont,přiběhly dvojky z Mariboru a to nás vyprovokuje seběhnout do údolí s nimi.Poznáváme v nich borce co mají článek v přiloženém časopise Kompas od pořadatelů a tak se jich držíme v domnění že o nás také něco napíší.Jakmile se však zkopec změní v dokopec nedáváme jim žádnou šanci na rozhovor a zůstáváme daleko za nimi.
Kontrolu 18 se několik týmů rozhodlo nejít,takticky vynechat a ušetřit čas i síly a bojovat dál bez ní.A ani se jim nedivím.Byla nedobytná jako slečna,my na ní strávili šest hodin a málem se ztratili to když se slovinský turistický klub rozhodl pověsit do lesa nečekaně jedinou směrovku navádějící nás přímo na chatu s kontrolou a my se rozhodli jít opačným směrem s tím že je to moc jednoduché a tím i podezřelé.Pracně v noci v lese hledáme na stromech značky zákazu vjezdu (tak pojmenoval Alpine kulaté červené turistické značení) a tím i chatu na kontrole.Hodina po půlnoci nám kazí plán dát si na chatě guláš,já poprvé v životě vidím čůrat chlapa v sedě a dostáváme se také do kontaktu s časovým limitem a tak jsme rádi za jednoduchý návrat po silnici do depa v Jelendole.
Cestou se rozhodujem vynechat následující kontrolu na kole která nejen že je na kopci ale zároveň prodlužuje a ztěžuje cestu na Krakovec kterému nikdo neřekne jinak než Krvavec s ohledem na jeho impozantních 1480mnm a anténou na vrcholku.Odjíždíme z depa a nemusíme si ani svítit čelovkami,slunce to udělá za nás.Dole pod kopcem ještě na chvilku natáhnem záda přes silnici,a projedem ranní mlhou hustou tak že by rákosníček záviděl.Aerosol se nám sráží na brýlích.Něco podobného jsem ještě neviděl a to mi vydrželo dalších 5km.Nic jsem neviděl.Od paty hory Krvavec byl na silnici nastříkán každý kilometr,jména všech padlých hrdinů kteří se horu snažili zdolat na kole a dále spousty hovězích,koňských a kozích koblih které tu zanechal dobytek vyhnán na pastvu a parazitující muchžstvo se je snažilo naučit létat.Takže nakonec Kravinec.Pokud jste jeli jen trochu rychleji podařilo se vám ty nejlínější masařky i přejet.Hrozná cesta trvala do půl deváté toho rána.Naštěstí na této horské prémii byla chata s gulášem,mexickým suflé,polévkou a chlebem se slaninou.Cola,pivo a 15minut spánku bylo první civilizační odměnou na závodě trvajícím právě 24 hodin.Začínal perný den,sluníčko nás upalovalo a na terase se postupně vystřídáme s Exstreamem a právě přicházejícím pošramoceným Ekonomem který zvažuje další postup.Odevzdáváme kola do přistavené Tatry,tatranky balíme na cestu a vyrážíme do Tater.Profilem připomínají logo Volkswagenu.Dva vrcholy nad 2000mnm mezi nimi údolí 550mnm.Do večera bychom to chtěli zvládnout a být v depu vzdáleném asi 40km (Petře nesměj se).Cesta začíná kolmo vzhůru po sjezdovce,okolo antény pak seběhnout do sedla a odtud kamenitý traverz se sněhovými jazyky,dál na hřeben a po feratě dolů na druhé straně k horské Kojzově goče.Na chatě sníme bernardýnovi jeho těstoviny a ucpeme odpad na dosud jediných fungujících dámských toaletách,počkáme až z hor přiběhnou opět dvojky,kteří mezi tím objeli všechny (tedy i námi vynechanou 20kontrolu) a začnem padat.Někdy doslova ale hlavně rychle.V půl páté večer jsme uprostřed treku,dole děláme turistům atrakci v Kamnišské Bystrici,tržbu hostinskému na parkovišti v levo v bok a jdem zas nahoru.
Někde zde Ekonomové prohráli boj s nástrahami tratě a zbytek závodu objíždí již jen po atraktivních disciplínách.Také právě zde přicházejí dvě zprávy od našeho kapitána.Nejdřív prý ta špatná : na další CP je to 5hodin do kopce.A ta dobrá : zpět z kopce to jsou další 3hodiny J.Náš plán dostává ještě větší trhliny a pochod rychlost.Ještě si ale stačíme na lávce v lese pod sedlem na 10min zavřít oči a pak se to stalo.Hodina pravdy.Rychlí postup vzhůru roztrhl naši partu a my s Magdou stáčíme kurz těsně pod sedlem chybně na východ a dobýváme zbytečně štíty nad rozcestím prvovýstupem.Posledních 20výškových metrů prolézáme borůvčím (kleč z borovic) a spoléháme že na poslední borovici uvidíme více z jejího vrcholku jako v té pohádce.
Na protější stráni pak naštěstí slyšíme hulákat zbytek týmu a tak slézáme na rozcestí v 1680mnm a jdeme zase vzhůru po cestičce okolo stanu českého turisty,kde dostáváme informaci o dvou šílencích co tu už půl hodiny řvou,pobíhají nahoru dolů a nenechají ho vyspat.Do doliny krásné jen tak jako v samotném Nepálu ale už vcházíme všichni spolu a dokonce tu na trávníku chvilku sledujem probíhajíci čajofinále ve fotbale ale my musíme dál,neb nemáme lístky ani kvítky (J) a zdržení už nabralo dobrou hodinu a začlo se stmívat.Vědomi si našich orientačních schopností chceme ještě za šera projít co nejvíce křižovatek ale to už jsme na hranici lesa přibrzděni Magdiným kolenem,které se začíná ozývat avšak Magda jde po chvíli dál jako by ho neslyšela.K večeři jsou halušky a tak si různě přidáváme a já se zdá,že blábolím nesmysli.Naštěstí je naše Magda z vrby a snaží se se mnou konverzovat,občas šlehne i proutkem.Ještě si to prodloužíme o jednu zkratku abychom to na konci tohoto treku šněrovali serpentinami těšně před depem.Jak symbolické.Náš den končí v půl čtvrtý ráno,kdy se dozvídáme od pořadatelů o zkrácení tratě (přišli jsme tak o trek na horu Říp a oni o dost logisticky a nelogicky náročné převozy kol na druhou stranu kopce) a posunutí časových limitů na posledních disciplínách.Dopřáváme si v depu hoďku silného spánku který přerušuje až čtvrtá melodie z mého mobilu a Šinkyho nevěřícné „spíš ?!“
Plán je jasný a po probuzení krutý.Nejdřív dojet kolem na kontrolu nad Logarskou dolinou,vrátit se zpět do doliny,obléci tam neoprén a po silnici dojít na potok Jezera.Přemek tam jel,jak to glosovali holky z Fast týmu (NED),na dvou koních protože měl vlka.A nebyl to žádný Vučko.Canyonink byla pro nás nová disciplína ale nijak si mě nezískala.Šlo spíše o to neroztrhnout neoprén na břehu o větve a do tůní moc nazalézat kvůli zimě z vody.Avšak dva momenty mi zůstanou dlouho v paměti.To když se Šinky spustil na provislém laně po zádech z kamene volným pádem přímo o kámen níž a podruhé když si náš Přemek navázal lano do osmy na kterém bylo několik pravidelně rozmístěných uzlů se smyčkou pro lepší úchyt do ruky.Měli jste ho vidět s jakou suverenitou mluvil o kouzelných uzlýcích a s jakou bravůrou dokázal holanďankám vysvětlit že takto to u nás slaňujeme běžně .. Nakonec je radši pustil před sebe J. I zde se ukázalo že disciplína končí když toho už má člověk opravdu dost a u mostu na nás čekali in-line brusle a jízda do Logarské doliny.Nádhera kterou jsme si vychutnávali i v loňském ročníku nám znovu vlila síly do nohou a usnadnila tak rozhodování zda missnout poslední vzdálenou kontrolu na kopci kolem.Měla číslo 30,název Dom na Smrekovci ,1310mnm a pro nás zvlášť posunutý limit na 12:30.No vědět že tou dobou už v cíli stříkalo šampaňské asi jedem na sklenku ale byla to výzva.Přiblížili jsme se k ní jak je naším zvykem z opačné strany než ostatní týmy,tedy z jihu a vynechali tak náročnou ale panoramatickou šotolinu mezi 29 a 30kou.Na posledních pěti kilometrech nešlo stoupání pod 10% a nahoru krom nás lezla i teplota.Přesně ve 12:30 celý zpocení objímáme nedočkavé a již sbalené skauty na kontrole a po lázni v korýtku se studenou vodou jedem orgastickej sjezd dolů na hlavní.20minut nepřetržitého naklánění a přibržďování budiž nám odměnou.
Ještě než cestou do cíle (je zajímavé jak tohle funguje) projedem zrychleně po rovinách k duším,dáváme 5minut na louce stín a teď už nás může zastavit jen když někdo píchne,říkáme si. Asi to zaslechla i včelka Mája co ji Roman zkřížil letovou dráhu a tak se rázem dozvídáme o jeho alergiích na hmyz a když nás pak vyzívá k provedení tracheotomie (díra do krku) jdou na kapitána Přemka mdloby. Naštěstí jsme nepotřebovali víčko od bidonu na protažení Romanovým hrtanem,ten teď šlape do pedálů s takovou silou jako by včelka byla napuštěná efedrinem a my málem přejeli start na duších. Opět uznání od pořadatelů že jsme konečně už tady a můžou balit (né,je to pozitivní:) a jdem v neoprénech do vody.Zde poznávám že ze skobičky v neoprénu vzadu na pr.deli se stal regulérní rozparek a teplotu vody si tak budou moc vyzkoušet i mé budoucí děti.Ještě že se dalo ve třetině trati výlézt na most a trochu si ho zahřát.Řeka je tu místy smradlavá a někdy tak mělká že si myslím že ani další děti mít nebudu a jako rozptýlení berem od opilých mladíků uprostřed proudu plechovky piva do ruky a snažíme se tak zapomenout na organizátora této disciplíny.Jez do kterého loni skočil Jirka Lorenz po zádech nám i letos zachraňuje životy a nám zůstává proběhnout lesík se čtyřmi kontrolami na negativní mapě.30minut jistoty za Magdou dokazují že děvčata bývají na koncích závodů nejméně zdevastovaná.To asi ty hormony.Berem poslední kola co tam zbyli a po malé úvaze vyrážíme přes Maly Vierch (takhle může pojmenovat vesnici jen člověk v Alpách) do Velenje.Do konce zbývá víc jak hodina a cesta je opravdovou třešinkou na závěr a pro mě i doslova.V cíli nás vítají šťastný Peter a jeho organizátoři,omytí závodníci a veselý kuchař co již rozdal všechen zeleninový guláš.Ponaučení pro příště,kdo pomalu chodí ..
V cíli jsme popili pivka z kupónu,popřáli vítězům (asi všichni vědí AlpinePro/Nutrend/Merida) i našim tu věčně bronzovým (Tilak/OpavaNet/Merida) poklábosili s bramborovým Extreemem jak to dokázali a rozloučili se s právě odjíždějícím Ekonomem.Ve sprše jsme přišli na to že Roman usnul na vedlejším záchodě a k Magdě se nepřibližují již žádní muži.Takže se shodnem na tom,že závod skončil právě včas a já jsem hrozně rád že jsme překonali všechny jeho nástrahy od přírody počínajíc a organizátorskými záludnostmi konče a můžem si tak připsat další hezký a hlavně dokončený závod.Pomalu se tak vracím do normálního života a ty správné pocity a situace se mi budou ještě dlouho vybavovat a vracet a tak je možné i to,že jsem si to všechno špatně zapamatoval na něco pozapoměl a něco není pravda.Ale kdo chce najít sám sebe ten se tam musí přihlásit příští rok sám.
Dál jen doufám že naše Magda nenašla odpověď na otázku proč s námi žádná baba nejede na závody podruhé (ale to už je otázka jen pro ni),Roman dokázal že se celý závod dá objet v jednom síťovaném tričku a já jsem rád za jeho patriotizmus,Přemek nezklamal a postaral se o nás v cíli a já napsal tady ten článek.
A ještě něco.Jména a osoby v textu jsou smýšlené a podobnost se skutečnými postavami je čistě náhodná :)
A na vysvětlenou Tatry v textu jsou Kamnicko-Savinjské Alpy a Krkonoše hřeben kopírující jižní hranici s Rakouskem.
PS : a kdyby to někoho zajímalo tak mám za závodů 480 trochu rozmázlých fotek,13 roztřesených videíí a výběr z nich bude někdy k vidění na téhle http://album.volny.cz/tomasgrim/ .
Jo a skončili jsme sedmí.