Reportáže
Bike Adventure 2008
Katka Bohatá
Že já se nechám vždycky ukecat. Tentokráte se však nebude závodit přes noc a nebude tam žádné lezení, snad ani tradiční „nechutné“ rohlíky do sebe nebudu muset soukat…“tak tedy jo…pojedu“.
Odjíždíme v pátek ve 2 odpoledne a večer jsme již na obrovské louce kousek za Dobříší. Stavíme stan zrovna 10s před tím, než se přihání bouřka, stačíme ho ještě přikolíkovat, přehodit nepromokavou plachtu a zmizet v autě, i tak máme stan plný vody…však to uschne uklidňuje mě Pepr. Hlavně jsme nedočkaví a těšíme se na mapu…jak bude vypadat terén? A jaké budou kontroly a postupy? To je na těchhle závodech to nejzajímavější. Craft tým, za který budeme zítra závodit, vše zařídil, takže se o registraci starat nemusíme. Dostáváme mapu a polévá nás horko…hm, ehm,…ty jo…mapa o velikosti téměř 1m2 , a kontroly všude, kam se kouknete…co se dá dělat, Pepr bere fix a nemilosrdně čmárá do mapy, ještě máme druhou, ale ta je čistá, já nechci ani mapník ani mapu, na co taky…Pepr, mapuje běhěm závodu tak rychle, že já stačím, tak akorát za ním jet. Takže by to byla zbytečná zátěž. Uklízíme stan vyléváme z něho vodu a vytahujeme karimatku…tak a můžeme se věnovat mapě. První okruh-jižní varianta to ještě radím a usměrňuji, ale pak už na mě jde spaní a taky mě to už nebaví, stejně chceme jet dolů na jih, je to více po cestě a je tam méně kopců…domníváme se. Spát se ale moc nedá, závoďáci o dva stany dále oslavují, zpívají a hlasitě povídají…prostě je vidět, že si závod chtějí užít se vším všudy.
DEN 1.
Ráno vstáváme celkem pozdě až v 8.00, obloha vymetená a teplota už teď naznačuje, že si dneska tepla užijeme. Předzávodní kolotoč je pokaždé stejný, i když tady je to úplně jiné páč, člověk k tomu všemu bikování se musí ještě starat o mapu. Po zkušenostech z Hradeckého survivalu (kdy nám mapa málem uplavala po řece), lepíme mapu ze všech stran, snídáme, mažeme řetězy, plníme bidony a kapsy jídlem. Já pro jistotu a taky proto, že se domnívám, že nejlehčí placku (prostě přesmyk neposlouchá) budu potřebovat navštěvuji servis na louce v místě startu. Mechanik se ujímá mého kola, držím mu palce, ale nějak se tomu nechce. Čas běží a nejradši už bych šla, ale kolo je teprve ve fázi jedna. Když nic nepomáhá vystřídají se mechanici a ten druhý vše stříká nějakým čističem…pak olejem a pro jistotu mi tím zaleje i bidony…páč kdo maže ten jede…No, měla jsem strach, ale pochvala na jejich straně, teda až na ten ionťák s příchutí oleje. Prý je to na vyměnění lanka, na to ovšem není čas a zaúčtoval si 80kč. Start jsme stihli, po 3 minutách jízdy překreslujeme bodové ohodnocení kontrol do mapy a jasně vidíme, že nejvýhodnější pro nás je vytoužená jižní varianta. Dvě „80“ a pak všechno široko daleko, takže žádná kontrola na cestě nám neunikne. Jede se mi dost blbě, je vedro a říkám si, že jsem se měla více nasnídat. No co, už to musím vydržet. Pepr má zase formu a tak jsem ráda, že fouká protivítr. Občas se otočí, aby zjistil jestli jsem tam a když vidí, že jo přitne tomu a jede dál. Začátek je celkem rovinatý, a jízdy v háku plně využívám, čím víc se blížíme ke Slapům tím víc se terén začíná členit. Proti kontrole 11 to však nic není. Nahoru se to vyjet nedá. Jsme totálně slití potem. Dolů to jede o mnoho lépe.
A je pomalu čas se vracet. Zpět do Čeliny pak do Dražetic a po modré na desátou kontrolu, berem ještě 20 a 21 a taky to risknem na 23, ale vzápětí si nadávám a vduchu nadávám i Peprovi, to jako fakt nemůžeme dojet v poklidu…neee, vyčerpat limit do poslední sekundy, a nejen limit ale i mě… K tomu všemu se místo v Chouzavé ocitáme v Kytíně, takže z posledních 30 minut je naráz 20 a já sotva točím nohama. Pepr mi nabízí šlehu, v téhle chvíli nepohrdnu ani tímhle hnusem a násilím ho kopnu do sebe…už ať jsme v cíli. Modlím se. Přichází sprint z kontroly 23 na poslední povinnou „43“. Mezitím mě Pepr málem zabije klackem, který se vymrští zpod jeho zadního kola, tak tak uhýbám, praští mě jen přes prsty. Teď už se nesmíme ztratit! Zatáčíme z hlavní cesty od dálnice na lesní zpevněnou cestu, pak na modrou a stále kolem plotu-obory, na křižovatkách zatáčíme smykem někdy musíme couvat, konečně vidím cíl, jenomže ještě celou louku do čtverce objíždíme…ach jo, poslední kontrola 43 a poslední metry do cílové rovinky, makáme, protože nevíme kolik máme času do limitu. Nějak jsme si to nestopli. A je tu cíl. Je mi špatně a vedro. Asi půl hodiny sedíme na louce a pijeme vodu, mezitím jdu vyčíst čip a taky si vysloužím pochvalu, že takhle špinavý ještě nikdo nedojel. No děkuju. Dovídáme se, že máme 490 bodů, a že je to celkem dost, o tom nás ujišťuje fakt, že jsme zatím první. Později zjišťujeme, že jsme 1.etapu vyhráli a Míša Gigon…4-násobná mistryně světa má stejný počet bodů, ale čas o 25 sekund horší. To je teda haluz, říkám si. Večer dostáváme žlutý trikot vedoucích jezdců a spolu s ostatními jezdci budeme zítra startovat jako první. „Zelený sliz“, tak nazval jeden z vítězných borců naše společenství prvních. Je fakt, že dresy byly víc zelené než žluté. Vaříme těstoviny na vařiči, kecáme s kamarády extrémisty a pak taky jdeme spát. Ale nemůžu vůbec usnout a jak zjišťuju Pepr taky ne, ale dneska to není zpěvem kolegů z Craftu, prostě chybí nám noční etapa shodujeme se. A jdu raději ven. Noční procházka mi prospěje a pak už usínám rychle.
DEN 2.
Nedělní etapa mě trochu štve, místní kraj je méně věřící, než se zdálo a mši svatou tady v místě prostě nestihnu, ach jo. Ráno probíhá podobně jako včera, s tím, že o mapu se starat již nemusíme. Je vlastně nachystaná. Jen vyčistit lihem. Zbývá se nasnídat…tentokrát to nesmím tak podcenit, pořádně se napít, pač to opět vypadá, že bude vedro…a jedem. Na startu se to již hemží zelenýma dresama. Atmosféra je uvolněná, vždyť vlastně o nic nejde…teda jde, ale nebere se to tak, jako jsem to zažívala na čistě cyklistických závodech a to se mi líbí. Nejde tu totiž jenom o výkon, člověk nejede ve vymezené trati, v koridoru, podle značek a v trati ohraničené mlíkem, ale musí u toho i trochu myslet. Je pravda, že v naší dvojici myslí více Pepr, ale já se taky občas zapojím třeba… to by jsme mohli vynechat ne? A to je zbytečná zajížďka a koukni na ty vrstevnice, takový kopec, ta kontrola za to nestojí. Smůla, mé argumenty většinou nemají šanci. Startovat jako první je vždy trochu nevýhoda, ale dneska mi to nevadí. Podle bodů se zase rozhodujeme pro jižní variantu, využili jsme toho, že polovinu okruhu jsme již objeli včera a tudíž dobře poznali a nemusíme se již dnes tolik mapou zaobírat. V plánu máme tři „80“. 11. kontrola je za 0 bodů a tak vše objíždíme tuším přes Nový Knín. „12“ za 50bodů v Hněvšíně je dost z ruky, přesto pro ni jedem. Zabrat nám dá ovšem „13“ za vesnicí Čím, na kterou jedeme nesmyslně shora, i když v pohodě bychom k ni dojeli zdola po zelené, ale hold máme málo, a chtě nechtě se necháváme strhnout davem a jedeme špatně. Naštěstí ji nacházíme a sjíždíme zpátky a přes město Buš, pak po červené sjíždíme ke Slapům. Vybíráme si variantu terénem. Hm, nic moc, dost špatná varianta, od vody musíme ještě do kopce, a pak teprve ke kontrole, ó pomoc. Už ať je limit. Ale to nás čeká „16“ za 50bodů…tu si přece nenecháme ujít, kdybych věděla do jakého to je kopce, budu bojovat víc o to ji vynechat. Dole ještě nabíráme v chatovišti vodu u pumpy…snad je pitná a dojíždíme naše parťáky ze závodu v Polsku, ale záhy jim zase ujíždíme. A to už mě Pepr tlačí, ještě že tak, sotva pletu nohama. Pak sbíráme ještě 15 a 17 a to už se čas pomalu a jistě krátí...konečně. Nakonec se ještě rozhodujeme pro „18“ a pořád v koutku duše pomýšlíme na poslední „80“, ovšem riskovali jsme už včera, takže dneska v klidu, domlouváme se …a já dodávám: stejně jsem už naprosto KO. Takže jedem jen pro kontrolu 23 za 20 bodů. Oddychla jsem si a pomyslela, paráda, tak to dneska dojedeme v pohodě a v klidu. Ale čas se neúprosně rychle zkrátil a sprint z poslední kontroly domů nás neminul a byl stejně zběsilý jako včera. Mám dost a jsem ráda, že to mám za sebou.
Bylo vedro a nebýt té pumpy u cesty asi bych padla. V cíli dostáváme čistou vodu. Ta je ze všeho nejlepší. Hlavně, že už nikam nemusím. Sedíme a čekáme na soupeře. Našich 650 bodů mě trochu překvapuje, myslela jsem, že budeme mít trochu víc, když jsme jezdili 6 hodin. Jdu čistit kolo, Pepr řekl, že takové špinavé mi do auta nevezme…tak to raději poslechnu. Čistím a mezitím dojíždí Michi Gigon a Conn Andy… Mají o 50 bodů víc a tak nás porazili, no co, jsou lepší, to se dalo čekat. Ale sotva dojdu a postěžuju si, tak z reproduktorů přichází nová zpráva, že došlo k chybě a že snad…špatné bodové ohodnocení, takže opět máme stejný počet bodů a čas o 7 minut lepší…tudíž jsme vyhráli. Jej! Zase haluz. Míša za námi přichází a normálně se s námi baví, fajna holka a zajímá ji kudy jsme jeli a na oplátku nám ukazuje kudy jela ona. Tak a je to.
Víkend utekl jako voda, 10 hodin jízdy v nohách, v krásném prostředí a po dlouhé době opět vítězství. Krásná kombinace.