Reportáže
ME AR Švédsko
Mara Navrátil
Bramborový Le grand tour ve Švédsku Datum a místo: 13-16/5 2010, Karlstsad, region Värmland, Švédsko Délka: ca 550 km, čas 71 hod. (vítěz 63 hod), umístění 4. místo ze 17 týmů (9 zemí)
Tohle byl první závod našeho týmu ve Švédsku. Navíc opět v novém složení, protože se k nám přidala Eva Hašková – plzeňská bikerka, která je ale opravdovou multisportovkyní. Neznali jsme nic. Jen fotky z minulých ročníků něco napověděly. Zdálo se, že kopců moc nebude, zato vody dost – všude samá jezera. Ale dost bylo vody i kopců. Krajina je to zvlněná, plná kopečků a jezer. Nejsou tady žádné hory, ale když jste na kole, pořád jedete nahoru a dolů, jako na houpačce. Navíc region Värmland, kde se závod přímo konal, je sice velmi pěkný kus světa, ale každý kilometr trati vypadá naprosto stejně. Stejný jehličnatý les, stejné paseky, stejné domy a stejné kopečky a jezera.
Start závodu byl ve městečku Arvika. Den před závodem se zatáhlo a začalo pršet. V den závodu ráno pršet přestalo ale zataženo pak bylo už skoro celé 3 dny závodu a sem tam přišly přeháňky. Teplota stabilní v noci mezi 4-8 a přes den mezi 8-12 st. První disciplínou byl městský OB s inline bruslením. V centru města nebylo bruslení povolené a tak jsme pár kontrol museli oběhnout s bruslemi v rukách a na ty vzdálenější jsme mohli obout brusle. Nejeli jsme špatně, ale protože jsme se do závodu vrhli, jako vždy, bez důslednějšího rozhýbání, stalo se, že Evu chytil nějaký sval na noze a bylo třeba zvolnit tempo, dokud nesedneme na kola.
První vážná etapa bylo 115 km na kolech. Některé kontroly byly ale umístěné na hodně zajímavých místech – prostě byly pěkně zašité. Kolo jsme museli někdy i pár km táhnout na hřbetě, nohy v podmáčeném terénu pořád mokré, od začátku do konce. Problém, který nás pak ovlivnil na celou dobu závodu, bylo to, že mi ze zadního kola vylítly 3 špice. Přímo z ráfku se vyrvaly i s niplem a to udělalo takovou osmu, že mi kolo chvílemi dřelo o rám. Na každé MTB etapě jsme museli několikrát stát a opravovat výplet, aby se neprodřel plášť nebo naopak rám. Jednak nás to zdržovalo a taky jsem byl pak dost nervózní, jestli vůbec kolo pode mnou vydrží.
Na dalším treku (cca 50 km) jsme si užili i trochu inline bruslení a nebýt mé pitomé chyby v mapě, byla by v týmu i mnohem lepší atmosféra. Ale když na bruslích na silnici zapomenete odbočit – to se těžko odpouští, protože to je blbá chyba. Jinak to byl trek hezký a náročný, ve vysokém tempu, kde jsme se neustále proháněli s „alpiňáky“ v těžkém terénu na malých pěšinách opět v podmáčeném terénu kolem jezer. Stále jsme byli těsně kolem sebe, ale do cíle treku jsme dorazili asi 20 minut dříve. Jarda Krajník si totiž zvrtnul kotník a tak se alpiňákům asi nešlo moc dobře.
Třetí etapou zas byl MTB na 65 km. V ničem zásadním se nelišila od první etapy – fakt až neuvěřitelné, že to okolí a terén bylo neustále stejné. Lesy, jezera, louky, červené domky a zvlněný terén. Jedině asi kilometr a půl úsek bez cesty byl víc náročnější – museli jsme táhnout kola lesem cestou necestou dobře půl hodiny.
Potom už přišla trochu zásadnější změna – sedli jsme na kanoe – tzv. kanadské (37 km). Plechové, těžké, velké mrchy. Ale všichni jsme měli stejné a dostali jsme k nim i vozíky. Ty byly někde fakt třeba, protože se přetahovalo i kilometr a nést ty lodě v rukách by bylo na mašli. Řeky tady na těch rovinách byly ale dost pomalé – jedním slovem „volej“. A meandrů bylo požehnaně. Zatáčka za zatáčkou a v nich ještě popadané stromy, které často nešly projet a tak jsme přetahovali lodě po rozblácených březích. Hodně náročná disciplína, celkem okolo 37 km... Mezitím ještě vložené jumarování a slanění na skále a jinak skoro 8 dlouhých hodin pádlování až do tmy (což bylo tak kolem 22 hod).
V dalším depu jsme se rychle přichystali na 30 km treku – tzv. Norskou vložku. Cíl treku byl totiž v norském městečku Magnor. Ale terén ani příroda se nijak nelišily od Švédska. Prostě na hranicích jen cedule, že jsi v Norsku – něco jako u nás se Slovenskem. Celkem jsme měli vysoké tempo – velkou část tratě jsme stále klusali. Do Magnoru jsme dorazili kolem 3tí hodiny ráno. Bylo to vlastně optimální, protože jsme byli stále beze spánku, po 41 hodinách závodění. Teď nás čekaly zase kanadské kanoe 30 km a bylo dobře, že se brzo mělo rozednívat. Světlo se dělalo už od 4 hodin a na lodích po takové době se rovná docela jisté usínání. Stejně jsme ale na lodích strávili 5 a půl hodiny, než jsme dojeli zas do depa, odkud jsme předtím vyrazili na ten předchozí trek.
Už delší dobu nám bylo jasné, že pořadatel trochu divně odhadnul časový harmonogram. Ani první tým totiž nebyl schopen se pohybovat v takových časech, jaké pořadatel naplánoval. Skluz byl skoro až 10 hodin. Čekali a doufali jsme, že se trať někde nějak zkrátí, protože jsme se trochu báli, kdy vlastně dorazíme do cíle a kdy budeme moct vyrazit domů směrem na Česko. Všichni jsme už měli zas naplánované nějaké pracovní aktivity na pondělí...Ale to bylo ještě daleko. Teď jsme nasadili brusle a objeli během hodiny zhruba 15 km okruh. Původně měl být asi 25 km, ale teď právě přišlo první zkrácení.
Ve Švédsku mají vodní disciplíny rádi. Nakonec těch jezer tam – kdo by se divil. A tak jsme zas, a naposled v závodě, sedli do lodí na asi 35 km. Pádlování se střídalo s převážením lodí po suchu, protože po trati bylo hodně úseků, kde se nedalo na lodích jet, nebo bylo lepší lodě převážet po souši. A bylo na nás, abysme si zvolili, kde pojedeme po vodě a kde po souši. Bylo to zajímavé, ale zas tak moc se kombinovat nedalo a nakonec myslím, že všechny týmy šly dost podobný postup. Nicméně trochu jsme zde ztratili, protože nám to už moc nešlo a jízda byla celkem pomalá...Těšili jsme se na další změnu.
V depu jsme přelezli malé lanové centrum a hned jsme se hrnuli na poslední MTB etapu (100 km). Ta už byla zkrácená. Místo kontrol 9-1 až 9-9 jsme šli jen 9-1, 9-2, 9-7,9-8 a 9-9. Čekalo nás poslední odpoledne a noc v závodě. Na kontrole 9-2 jsme absolvovali lezení, jeskyňaření a lanový most. A byli jsme prakticky poslední , koho pořadatel na tuto disciplínu vpustil. Byli jsme stále skoro beze spánku, až na pár minut, kdy jsme se střídali v lodi. Proto jsme se u jedné z kontrol museli na chvíli vyspat (asi 20 minut). Třetí noc na kole je fakt náročná. Taky jsme ke konci etapy nad ránem pořádně zmokli a byla slušná kosa.
Naštěstí zanedlouho jsme už byli v posledním depu, kde jsme se přezuli na poslední OB-trek asi 15 km. Kolegové „alpiňáci“ sem dorazili chvilku po nás a tak poslední etapa slibovala „lítý souboj“. Úvodní postup jsme zvolili hůř a tak se Alpinepro dostalo lehce před nás, i když Jarda stále bojoval se svým kotníkem. Měli jsme ale v žilách najednou víc sil a tak jsme opravdu skoro celý OB odběhli. Pro mě osobně to byla vlastně nejhezčí etapa závodu. Krásný terén pro OB (rovinatý s malými kopečky), dobrá mapa, všecko sedělo. Navíc pár kontrol nám taky ubrali a tak to celkem odsýpalo. Podařilo se nám do cíle dorazit po 71 hodinách na 4 místě. Měli jsme nejlepší čas v této etapě ze všech týmů , ale bramborové medaile jsou trochu smutným koncem i když jde o velmi slušné umístění.
Zvláštní pochvalu si zaslouží Eva Hašková, která s námi šla do závodu s vervou prakticky úplně naslepo a zvládla ho s velkým přehledem. Má určitě velký talent na tenhle sport!