Reportáže
MS Španělsko 2010
Jarda Krajník
Největší svátek všech příznivců extrémních, vytrvalostních outdoorových závodů. Bimbache extrem 2010, mistrovství světa v Adventure race. Avila, krásné historické městečko v oblasti Castilla y León v severozápadní části Španělska, překypuje barvami desítek vlajek národností z celého světa. Průvod čítající více než 200 závodníků se vine po starobylých městských hradbách až ke staré katedrále. Ze vzduchu vše bedlivě sleduje helikoptéra. Přípravy na extrémní závod vrcholí. Oficiální zahájení závodu, doplňující informace k trati a vydání mapových podkladů. Dále už záleží pouze na jednotlivých týmech, jak naloží s časem, který zbývá do startu závodu. Je potřeba ještě připravit depa, rozmyslet trasu, zamalovat mapové postupy a především poslední večeře a pořádný spánek. O něm si závodní týmy během nadcházejících několika dnů mohou nechat jen zdát.
Úvodní městský orientační běh se odehrával v historickém centru Avily. Devět nula-nula je odstartováno. Mohutný dav závodníku se vrhnul do ulic. Po pár kontrolách byl dav již rozprostřený po celém městě. Po úspěšném absolvování úvodního běhu vyrážíme z depa na první bikeovou etapu dlouhou asi 75km. Během prvních desítek kilometrů poznáváme zdejší terén, který jasně říká, že cyklistické etapy nebudou žádný med. Prašné a kamenité cesty jsou střídány úzkými single tracky, po kterých se občas nedá ani jet. Po asfaltu se svezeme jen zřídka. Neustále sleduji buzolu a kontroluji si mapu, která je velmi špatně čitelná. Stále silněji si uvědomuji, že to bude dost těžký závod po všech stránkách. Jede nám to zatím skvěle a tak není na co čekat. Postupujeme přes další týmy pořád dopředu. Nápis Buff a Orion health na kalhotech závodníků před námi mě příjemně překvapil. Troufale jsme se pustili i před Oriony a pokračovali jsme na další kontroly. Ke konci etapy jsme se sjeli dohromady s Finsko-švédským týmem Thule a společně jsme také dorazili do dalšího depa.
A je to tady. Můj obávaný orientační běh. Vyběhli jsme na trať dlouhou přes 12km, začalo pršet. Postupy šly naštěstí bez problému, mapa seděla výborně. Po několika kontrolách jsme se opět seběhli s týmem Thule a evidentně jsme zvolili stejné pořadí kontrol. Postupovali jsme tedy společně až do depa. Odsud náš čekal další orienťák. Tentokrát už jen kratší a po dvojicích. Vyrazili jsme s Alešem posbírat libovolných deset kontrol z celkových třinácti. Tom s Barčou měli stejný úkol s jinými kontrolami. Při doběhu do depa jsem měl dobrý pocit, že jsme další etapu zvládli bez problémů, a že zatím postupujeme velmi dobře. Chvilka nepozornosti. Chvilka nepozornosti a špatně jsem našlápl na kotník. Ucítil jsem známou nepříjemnou bolest, ale nechtěl jsem si to přiznat. Na kole se to srovná, říkal jsem si. Musí se to srovnat.
Vytrvalý déšť proměnil písčité cesty v nepříjemný terén, ve kterém naše „Meridy“ dostávaly pěkně zabrat. Na trati se opět potkáváme s týmem Orion health. Na desáté kontrole na náměstí městečka Cebreros měníme dva defekty. První závodní noc. Dlouhá noc, která touto dobou trvá již nepříjemných 11hodin. Během následujícího postupu jsme kola tlačili na hřeben a poté následně i dolů. Před koncem etapy jsme se potkali s francouzským týmem Quechua, který jel v hodně rychlém tempu a tak jsme se přidali. Nestihl jsem v té rychlosti změť odboček umapovat. První výraznější mapová chyba. Nakonec jsme ji vyřešili a dorazili jsme do depa na břehu přehrady.
Opět jsme se museli rozdělit. Já a Aleš jsme vyrazili na trek a Tom s Barčou na kajak. Dohledání kontroly za tmy nebylo opět jednoduché. Těsně za námi našli kontrolu také Adiddas Terex s kterými jsme se i nadále potkávali na kajaku. V T5 jsme se prohodili a zatímco my s Alešem jsme bojovali proti větru a vlnám, Barča s Tomem se prodírali těžkým terénem na treku. Do depa jsme dorazili chvilku po sobě a s rozedněním. Následující bikeovou etapu jsme zvládli bez problémů a zajeli jsme na ní jeden z nejlepších časů. Přijížděli jsme do depa, čekal nás první velký trek. Doufal jsem, že mě nebude nateklý kotník nijak omezovat.
V depu na nás čekal náš výborný support team, který nám vždycky zlepšil náladu a dodal novou energii a odhodlání. Do hor půjdeme tentokrát na těžko. Povinný lezecký materiál, jídlo, pití, stan, oblečení a žďárák udělaly z našich batohů nepříjemně těžké břemeno. Úvodní asfaltovou část etapy jsme absolvovali na bruslích a pak už nás čekal výstup na hřeben hor. Počasí nám přálo a první kontrola v sedle Puerto del Peon byla již ve 2028m.n.m a odsud pořád výš. Sestup na horskou chatu, kde byla vložená lanová disciplína, byl kamenitým srázem bez jakéhokoliv náznaku cesty s převýšením 300metrů. Tady jsme potkali další týmy a dostali jsme čekačku 50min. Posilněni asi 30min spánku jsme vyrazili na feratu a následné šikmé slaňování. A je to tady - druhá noc. Orientace v horách za tmy byla mnohem těžší, nicméně jsme si s ní poradili až do kontroly 33 bez větších problémů. Při dalším postupu jsme se pokusili přejít přímo přes hřeben, ale těsně pod vrcholem jsme zjistili, že hřeben kopce je souvislý skalní masiv, a že musíme zpátky dolů a hřeben obejít. Nechali jsme tam bohužel zbytečně čas, ale tak už to chodí. Nemohli jsme v noci vědět, jak vypadá terén okolo nás. Zbytek etapy byl i nadále v dost těžkých podmínkách a mezi skalami jsme se proplétali především podle kamenných „mužíku“. Dohnal nás francouzský tým Quechua. Do depa jsme došli již za světla a odtud nás čekal jen krátký přejezd do El Barco de Avila, kde byla povinná čtyřhodinová zastávka.
Nejprve jsme se rychle připravili na nadcházející etapu a přesně stanovili čas odchodu z depa. Pak si každý člen týmu mohl naložit se zbylým časem, jak uznal za vhodné. Ovšem každý jsme měl jasno - najíst se a spát. Následující bikeovou etapu jsme zajeli ve výborném čase a stáhli tak náskok některých týmů před námi. Do další části závodu jsme vyrazili na lodích. A sice na jednom double mořském kajaku a dvou singlech. Během této kayakové etapy jsme si zaběhli dva vložené orienťáky. Zase se setmělo, ale ani přesto nám dohledávky kontrol nedělaly problémy. Zato na cestě zpátky do depa jsme s velkými obtížemi rozpoznávali co je břeh a co voda, natož pak jaká je optimální trajektorie lodi po klikaté přehradě.
Do další cyklistické etapy a do třetí noci jsme vyrazili společně se Švédským týmem Sweco Karlstad Multisport. Zanedlouho jsme se rozdělili a postupovali každý svou cestou. Kromě dohledávky úvodní kontroly a defektů jsme trať zvládli velmi dobře a na švédský tým jsme najeli více než hodinu. T16 – Béjár. Odtud nás čeká další těžký trek. Na rozdíl od týmu Columbia-Megasport, Adidas Terex a Thule jsme si nedopřáli spánek v depu a tím jsme výrazně snížili jejich náskok. Po dvouhodinovém stoupání jsme došli do sedla na T 17, odkud nás čekala inlineová etapa. Během ní jsme absolvovali převýšení přes 650 výškových metrů. Slunce se opět vyhouplo nad obzor. Ve výšce 1970m.n.m jsme sundali brusle a pokračovali jsme ve stoupání. Hřebenu hor dosahujeme až ve 2370 metrech. S následujícími mapovými postupy nebylo při zakreslování moc práce. Přímé spojnice jednotlivých kontrol, nezahrnující jedinou cestu nebo jakýkoliv výrazný mapový bod nasvědčují velmi těžkým postupům. Při sestupech kamenitými stráněmi a stržemi a prodíráním se kosodřevinou jsme byli opravdu velmi rádi, že nemusíme tuto etapu absolvovat v noci. Orientace podle vrstevnic. Tady by se možná „orienťáci“ vyřádili, zatímco já se nervózně pořád ptám Toma na nadmořskou výšku a bedlivě sleduju mapu. Povedlo se. Teď už jen sestup o více než 1400 výškových metrů do depa. Při dlouhém sestupu jsme již naplno pociťovali rozpálené španělské sluníčko a také klasické otlaky a puchýře. Navíc se v týmu ozvaly také další zdravotní problémy, ale na ty tady nebyl čas. „Zatni zuby a táhni“.
Přes značnou únavu vyrážíme co nejrychleji na kolo, potřebujeme do tmy ujet co nejvíce kilometrů. Další defekty, docházejí nám náhradí duše. Zase nám tam nahoře zhasli. Už po čtvrté. Brzdila mi jen zadní brzda, o tom, že to ve zdejším terénu nestačí, jsem se během této etapy několikrát velmi dobře přesvědčil. Málem jsem srazil koně, tedy lépe řečeno jsem se málem srazil s koněm. „Ta třetí noc je fakt peklo“, prohlásil jsem prý čtvrtou noc v depu. Několikrát jsme přemýšleli, že zastavíme a dáme krátký spánek. Ale pořád to šlo. Nebyli jsme zrovna fit, ale jelo nám to. Rána jako z děla. Barče bouchnul zadní plášť. Kvůli četnosti předchozích defektů dochází i na lepení. Plášť jsme klasicky podlepili záplatou a vyztužili tubou od gelu. Zlatý Carbosnack. I nadále obstojně bojujeme s tmou. Klikatá cesta, pořád stejně klikatá cesta jako bychom jezdili pořád stejný úsek dokola. Paráda, dojeli jsme Addidas Terex a zanedlouho také Thule. Společně s nimi dorážíme do dalšího depa (La Alberca).
Rozhodli jsme se pro hodinu spánku, zatímco Adidas Terex i Thule pokračují dál. Spánek se nám vyplatil a ještě před první kontrolou se dostáváme opět před Thule. Slanění ze zdí staré pevnosti doprovází silný vítr a svítání. Severští borci zvolili lepší postup a dostali se před nás, nicméně před bruslařskou etapou se nejspíše rozhodli pro spánek a tak je opět máme v zádech. Poslední trek se blíží ke konci. Nazouváme brusle a vyrážíme vstříc jedenácti kilometrům v serpentinách.
Poslední bikeová etapa. Nad námi se honí mraky a vypadá to na déšť. Uháníme po písčitých pistách a sbíráme kontrolu za kontrolou. Zatím to jde bez problému. Pátá závodní noc. Chybí nám už jen jedna kontrola a depo. Bohužel na dohledávce této kontroly zbytečně ztrácíme čas. Tuto dohledávku jsem teda zkazil. Proč zrovna na poslední kontrole, proč zrovna tady? Do depa dorážíme asi 10 minut za Thule. Vypadají dost unavení a přemýšlejí, že půjdou spát dříve, než vyrazí na kajak. Dokonce mi jeden z nich, evidentně dost unavený a zmatený, nabídl, ať jedu s ním na kajaku. Netuším, co tím vlastně sledoval, ale nejspíš to nevěděl ani on sám.
V barelu s jídlem už skoro nic nezbývá. Sníme psy. Orientace na přehradě je zase dost nepřehledná a těžká. Asi po hodině pádlování konečně vidíme osvětlení na hrázi. Ale světla jako by se vůbec nepřibližovala. Pořád jen pádlujeme, kolem tma a před námi pořád stejná světla. Kdybychom měli míč pinkli bysme si… Navzdory pesimistickým představám, že tam nikdy nedojedeme, opravdu přistáváme na hrázi a dostáváme stop čas. Přijeli jsme do noční zóny. Start je ráno v sedm třicet. Po kilometr dlouhém přenášení kajaků jsme rychle něco pojedli a šli spát.
Budík nezazvonil a tak bylo ráno hodně hektické. Na přístup k vodě čeká již fronta lodí. Ranní ztrátu se snažíme ještě napravit na vodě a předjíždíme jeden tým za druhým. Nicméně pokud nedojde k potopení lodi o pořadí závodu je již nejspíš rozhodnuto. Nenecháváme raději nic náhodě, a co nejrychleji pádlujeme směr Salamanca. Po 78km na vodě konečně vidíme depo. Závěrečný orientační běh je už jen symbolický a tak po pár kilometrech běhu historickým centrem, přibíháme do prostoru cíle. Po 121hodinách 27minutách a 46vteřinách probíháme s českou vlajkou nad hlavou cílovým obloukem. Gratulace a šampaňské. Pocit úlevy a nadšení. Dokázali jsme to. Deváté místo na mistrovství světa.
Poděkování patří všem, kteří na nás mysleli a drželi nám palce. Velké poděkování našemu podpůrnému týmu. Martin Mec a Petr Pasič Paseka, přestože měli pořadatelem svázané ruce, dokázali nám v depech vždycky dodat novou sílu a byli naši silnou podporou během celého závodu. Díky kluci. Velké poděkování patří také všem našim sponzorům, CAES a lidem, kteří nám umožnili startovat na MS.
A především velké díky všem členům týmu. Tome, Barčo a Aleši, byli jste super. Byli jste výborný. Byli jste skvělý!
Jarda