Reportáže
Závodit se dá i s prasklým žaludečním vředem - Bergson Winter Challenge 2006
Marek Hájek
V zimě 2006 mě Mára nominoval do týmu mistra ČR z pozice náhradníka. Po dlouhé době jsem měl motivaci naplno trénovat a tak jsem 2 měsíce dřel na běžkách a na kole. Shodil jsem klasicky svých 10kg jako pokaždé, když potrénuji a před závody se cítil ve formě. Zimní Adventure Race pro mě, který mrzne při +10st. C. byl výzvou, stejně tak odpovědnost k týmu.
V přípravě jsme nic nepodcenili, konzultovali s Vaňousem průběh závodu a postupné informace od pořadatelů nám narýsovaly samotný závod. Jen 400km,
5 dní a 4 noci bez spánku na mrazu, v pohybu na horách. Konkrétně OB–5 km; Horský Trekking–36 km; MTB–49 km; Běžky–42 km; MTB–103 km; Horský Trekking–65 km; Běžky–37 km; MTB–16 km; Trekking-OB–18 km;MTB–44 km; + jumary, slaňování; lezení, jeskyňaření… Prostě nejnáročnější zimní AR na světě.
V polském Karpaczi jsme před závodem připravili věci do dep, mapy, sami sebe psychicky a samozřejmě každý z nás vlastní stravu, kde kromě doplňků výživy od Nutrendu přibyly klobásy, šunka a další speciality. Přestože jsem četl Bloďasovu loňskou story, při večerním promítání místy drastických zimních závodních scén mi Petrovo naříkání „já to nechci vidět, zase mi to připomene hrůzy z loňska“ připomene realitu, která nás čeká: vichřice, mráz, mokré věci, omrzlé prsty a obličej, nevyspání, únava…
Jsem v pohodě, obavu mám jen z lezeckých disciplín, ale jumary, slaňování i lezení v zimě tak náročné nejsou. Mám výhodu, že standardně mi nedělá problém nespat několik nocí a jako orienták vím, že i mapa na AR bývá celkem bez problémů a proto si s Marou rozdělujeme dvojice map. Ráno před startem obligátní focení týmů i focení pro sponzory a pohoda, srandičky – přejeme si přežití…
A je tu start v pravé poledne. První disciplína orienťák na 5km po městě a po sjezdovce měl být v pohodě. Trval jen hodinku a něco a během ní jsme se s ostatními týmy různě předbíhali, stihli jsme s Blouďasem a Vaňousem pokecat… Jen mi připadalo, že mé nadkotníkové boty jsou nějak těžké, ale v pohodě jsme dorazili do depa. Místo pití jsem si musel spravit návlek na botu a už nás Mára hnal na horský trek.
Těch 36km není taková délka, ale co je náročné je velké převýšení a šlapání ve sněhu. Dole před výstupem se přioblíkám, protože tuším zimní problémy. První výstup na hřeben už začínám cítit jako lehký problém – i Zuzka mě předchází a na hřebenu jsem z týmu poslední. Sice cítím tlak v žaludku, ale přikládám to klasicky problému pití ledového ionťáku z camelbaku a pojídání na kost zmrzlých musli tyčinek. Jsem lehce prošitý a neorazil jsem si kontrolu. Díky toho máme dost času mrknout do mapy a zvolit ideální postup – seběh zpět ze hřebenu a traverzem na pleso. Jo orienťáci se neztratí. Kromě nás takto ideálně šli jen vítězní finové.
Díky skvělému postupu na plese dorážíme týmy před námi. Mára je okamžitě nažhaven na závodění a jako šéf týmu zamítá čaj v teple chaty. V údolí ve stínu se citelně ochladilo na -10. Pokračujeme znovu kolmo na hřeben – tentokrát na Sněžku. Krátká porada, zda obout sněžnice a jít přímo, nebo delším postupem po svých. Nakonec jdeme delší postup – resp. z valné části ho běžíme. Pod Sněžku dorážím po běhu s 20kg batohem celkem uštvaný a to vím, jak je z polské strany těžký výstup. Uprostřed výstupu na mě skočí žaket, ale nějaký divný – tak zle mi nikdy nebylo. Mára mi na 100m bere batoh a tak se na Sněžce vzpamatovávám.
Začíná zapadat slunce, mrznout a proto volíme seběh a běh po hřebeni, abychom za světla zvládli dojít co nejdál. Není mi dobře od žaludku, ale nic není zadarmo. Jen je mi v jednu chvíli divné, že mi Mára dává speciální Nutrend tabletu na vzpamatování, že nevypadám dobře. Když už přišla tma a začali jsme se víc bořit, konečně nazouváme sněžnice. To je úleva! Že jsme je nedali na nohy už dřív. Se tmou přišel mráz -15st, protože je jasno. Z hřebenu vidíme snad celé Polsko a postupně přicházíme na Pomezky, kde chvíli hledáme celnici s kontrolu. Nakonec jsme uvnitř, dostáváme čaj, já si dávám magnosolv a vyrážíme na posledních 12km dolů do Karpacze. Dole v Karpaczi na jedné křižovatce kousek kufrujeme, ale nakonec dorážíme do cíle etapy. Potkáváme turky a také Ekonomy, kteří vyráží na kolo.
Začátek hororu. Není mi moc dobře a asi je to na mě i vidět. Sice do sebe liju čaj, ale nemůžu jíst a po chvíli třesavky a bolestí musím na WC zvracet. Chvíli polehávám na židlích, zkouším vypít čaj, ale všechno znovu vyzvracím. Hlásím Márovi, že se mi to nějak nezdá, ale když se ptají pořadatelé, Mára jim skvělou polštinou odpovídá, že to je z únavy. OK - myslím si sice něco jiného, ale když únava, tak to k závodu patří. Tým trpělivě čeká, až se vzpamatuji. Ztrácíme drahocenné minuty, resp. celé 2 hodiny, ale utěšují mě, že se mám v klidu dát dohromady a že máme čas. Nemá smysl jim říkat, že se stejně cítím čím dál hůř a proto velím k odchodu na kolo.
Nějak jsem se převlíkl a po půlnoci vyrážíme na MTBike – resp. sněho-ledo-klouzání na kole. Nejen že nejde pořádně jet, ale každý sjezd = pád. Když sebou pleskl i Mára, hledáme společně asi 10 minut jeho kryt od baterek pro svítilnu – nakonec se smějeme, protože má kryt na kabelu od světla. Prostě jsme v pohodě – ale můj žaludek ne. Při třetím pádu a kotrmelci si jsem si nabodl břicho na řídítka a asi to byla poslední kapka. Po sjezdu (sněží, mrzne -12st) nevnímám ledové nohy, ale nutnost zvracet. Sice mám nejlepší SILVA svítilnu, ale utěšuji se, že to tmavé není krev ale že to bude černý čaj. Mára mi dává napít ledové coly z bidonu a pokračujeme.
Než dojedeme na 1 kontrolu z kola, zvracím ještě 2x. A to nás čeká výjezd pod hřeben. Postupně ztrácím svými přestávkami na zvracení a jen díky ledové Coca-Cole to nějak zvládám. Po 25km při jízdě do kopce dostávám tak příšernou bolest, že lehce ztrácím vědomí a napříč cesty odbočuji do závěje. Mára jen zahučí „jsi redy?“ a já mu samozřejmě odpovím že jsem OK. To už mám za sebou 9x vyprázdnění žaludku a bolest se stupňuje. Poslední 4 km ke kontrole jdeme s kolem pěšky, protože v 30cm sněhu se jet nedá. Na stanovišti vidíme kola dalších 7 týmů, tak si říkáme, že je to ještě v poho a že jsme v kontaktu. To ještě nevíme, co nás čeká. Z bidonu vyštěrkávám poslední ledovou tříšť coly a vyrážíme pěšky na hřeben. Mají to být jen 4km kolmo do kopce, ale přichází vichřice a z pohodového výšlapu se stává velmi náročný výstup s hřebenovou vichřicí. Rád bych napsal, že bolest žaludku je tak velká, že ji nevnímám, ale vnímám až moc. Vůbec nevím, jak jsem v té vichřici došel na hřebenovou chatu Obrozenie, ale mě žádné obrození nečeká.
V podstatě první moje cesta vede na WC. Když vidím krev, je mi jasné, že přestává sranda. Při návratu k týmu ztrácím na chvíli vědomí a vím, že ze země mi pomáhá pořadatel. Když mě přivedl, naznačuje, že nejsem OK. Hlásím krev, ale při odpovědi, že je to ta cola si uvědomuji, že tým chce závodit. Jasně odpovědnost k týmu je velká, tak s tím zkusíme něco udělat. Nakonec nám pořadatel uvařil čaj a po poradě rozhodujeme, že zkusím do sebe dostat nějaký aspirin. Třesu se a dostávám horečku. Díky bolestem moc nevnímám, ale vím, že se turkyně angažuje a dává mi nějaké sáčky na tělo. Kdyby věděla, že mám prasklý žaludeční vřed a že se netřepu zimou ale bolestí možná by mi dala pokoj. Tak z toho máme celkem srandu, ale jen do chvíle, kdy se odbíhám zbavit aspirinu. A opět krev, teď si jsem jistý, protože cola to už určitě být nemůže a bolest se stupňuje i když to snad není možné.
Už jsme na chatě hodinu a začíná porada, co dál. Asi vypadám opravdu zle, když padají návrhy přivolat doktora. Se sebezapřením to odmítám a požádám o půl hodiny na vzpamatování. Místo toho opět musím na WC a mezitím pořadatel povolává doktora. Jenže co čert nechtěl, skútr s doktorem zapadl hned po 100m a doktor musí 3 hodiny šlapat nahoru. Mezitím se domlouváme, že počkáme na jeho rozhodnutí. Já celé 3 hodiny hledám sílu na to, abych mohl vyrazit, když doktor řekne, že můžeme pokračovat.
Když konečně přijde, musím v předklonu na vyšetřovnu po schodech – už se ani nenarovnám. Provedl mi až velmi nepříjemné vyšetření a okamžitě začíná vyšilovat. Ještě se sním vydržím 5. minut dohadovat, že pokračujeme, že mě dole čeká tým, ale nakonec uznávám, že s prasklým vředem musím do nemocnice a že máme po závodě. Dokonce se mi na chvilku ulevilo, že nebudu muset v té vichřici jít dolů. Tým se mnou přišel rozloučit. Naštěstí je na druhé straně hřebenu naše republika a jediný kdo může přijet je horská služba ze Špindlu. Ještě hodinu čekám s příjemnou holkou, která mě hlídá – jako já závodně plavala, tak si máme o čem povídat. Polsky rozumím a aspoň nemusím tolik vnímat bolest. Když konečně přijede horská, chce mě posadit za sebe na skútr. To odmítám, tak jdu do lehátka. Ve Špindlu mě předá doktorům, ale naneštěstí zjišťuji, že došlo k dezinformaci, že jsem podchladl. Vyvádím je z omylu a okamžitě nastává profi léčba, následný přesun do nemocnice Vrchlabí…
Závěr: s prasklým žaludečním vředem se dá odzávodit 30km na kole, vylézt hřeben ve vichřici, ale nedá se dokončit celý Adventure Race. Ani odpovědnost k týmu nestojí za trvalé poškození zdraví nebo něco horšího. Přesto jsem rád, že jsem s tím aspoň trochu bojoval a nevzdal to do poslední možné chvíle.
Samozřejmě jsme byli poslední protože turci, kteří to vzdali na stejné chatě tam přišli před námi.
Takže někdy na příštím AR – Marek.